portál pro úředníky o lokální integraci cizinců

Interkulturní trénink učí dívat se na situace pohledem těch druhých

Zuzana Schreiberová má s pomocí uprchlíkům bohaté zkušenosti. Od roku 2015 totiž vedla dobrovolníky v rámci Iniciativy Hlavák. Proto teď, už jako ředitelka MKC Praha, předává své dlouholeté zkušenosti účastníkům interkulturních tréninků pro pomáhající příchozím z Ukrajiny.  

Jak se MKC Praha dostalo k organizaci interkulturních tréninků pro lidi, kteří pomáhají válečným uprchlíkům z Ukrajiny?

MKC Praha neposkytuje sociální služby, ale naše role vždy spočívala v komunikaci o tématu migrace a vzdělávání české veřejnosti. Teď se do pomoci uprchlíkům pustila spousta lidí, kteří nic takového dříve nedělali, ať už jde o mateřská centra, církve nebo třeba městské úřady v místech, kde uprchlíci dříve nebyli. Vznikla tak poměrně velká poptávka po interkulturním proškolení pracovníků či dobrovolníků.   

Kdo měl o interkulturní tréninky největší zájem?

Původně jsme to zamýšleli pro organizace a dobrovolníky. Ale ukázalo se, že nejvíc o to stály školy a knihovny. Třeba se zástupci knihoven jsme se dostali do kontaktu hned na začátku války a obsah tréninků jsme vymýšleli už s nimi. Zjistili jsme, jaká mají očekávání a snažili jsme se přizpůsobit tréninky jejich požadavkům. Další zájemci pak přibývali stylem „sněhová koule“. Když jsme vstoupili s někým do kontaktu, doporučil nás pak například městskému úřadu, úřad nás pak doporučil domu dětí a mládeže nebo třeba škole ve vedlejší obci a podobně.  

Jak pak vypadala další spolupráce?

Než došlo k prvnímu kontaktu, tak jsem si ověřila, jak je potřeba jezdit do terénu. První kontakt byl spíše seznamovací. Na e-mail s nabídkou často lidé reagují tak, že nic nepotřebují, ale jakmile došlo na osobní setkání, spolupráce se rozvíjela mnohem lépe. Měla jsem možnost lépe vysvětlit, co nabízíme, dozvěděla jsem se, jaké konkrétní věci řeší komunita v té obci nebo organizaci a interkulturní trénink bylo možné lépe naplánovat.

Jaká témata lidé v organizacích nebo obcích nejčastěji řešili a s čím potřebovali nejvíc pomoci?

Hodně důležité je přijetí většinové společnosti. O situaci Ukrajinců nebo o tom, na co mají nárok, koluje opravdu velká spousta dezinformací nebo zavádějících představ. Druhou oblastí pak byly kulturní rozdíly. Není jich moc, ale týkají se například přístupu k úřadům nebo k různým typům služeb. Úředníci a zástupci obcí se často setkávají s tím, že vnímání úřadů je na Ukrajině jiné než v České republice.

Rozdílné zacházení nikomu nepomůže

Se kterými dezinformacemi jsi se v terénu nejčastěji setkávala?

Já si v souvislosti s dezinformacemi vzpomněla na COVID-19. Pokud člověk nebyl epidemiolog, bylo velmi jednoduché uvěřit dezinformaci nebo propadnout nějaké falešné představě. A otázka migrace je podobně složitá. Hodně často se na české straně objevovaly představy o nějakém speciálním statusu nebo speciálních výhodách pro uprchlíky z Ukrajiny – že mají nárok na nějaké zvláštní zacházení. Pod tím se objevovala obava, že „vše je pro Ukrajince a nic pro naše lidi“. Během interkulturních tréninků se účastníci mimo jiné dozvídali, na co všechno mají příchozí z Ukrajiny nárok a že toho není tolik, jak se říká. A že opravdu nikomu nepomůže speciální zacházení, spíš naopak. Dokonce i od jedné učitelky jsem slyšela, že i když žák z Ukrajiny nestíhá látku, nesmí ho škola nechat propadnout. V tu chvíli tam se mnou byla asistentka pedagoga z Ukrajiny, která vysvětlila, že to je nesmysl, žák z Ukrajiny může ve škole propadnout úplně stejně jako jeho český spolužák.

Setkala jsi se i s dezinformacemi na straně ukrajinských uprchlíků?

Já jsem v rámci tohoto projektu monitorovala trochu situaci i na sociálních sítích. Neumím ukrajinsky, ale sledovala jsem třeba komunikaci uprchlíků v českých skupinách zaměřených na pomoc Ukrajině. A všimla jsem si, že jejich mediální gramotnost je možná ještě nižší, než máme teď tady v České republice. Hodně často se tam šířily hoaxy typu: „Když budete tohle sdílet, obchodní řetězec vám pošle zdarma nákup“. To je typ dezinformací, který byl na českých sítích populární před cca šesti lety. Samozřejmě se také setkávám s tím, že lidé z Ukrajiny více věří lidem ze své komunity. To je přirozené. Máme větší důvěru k informacím, které jsou v našem mateřském jazyce a které nám řekne člověk nám blízký. Hodně se třeba sdílely informace o udělování speciálního dlouhodobého víza, které se vydávalo na začátku a pak se změnilo na dočasnou ochranu. Lidé pořád mluvili o tom, že musí mít původní vízum, i když už to dávno neplatilo.

Zmínila jsi asistentku pedagoga. S kým dalším jsi spolupracovala, aby ses snáze dostala do ukrajinské komunity?

Já jsem vždy zpozorněla, když jsem věděla, že na místě bude třeba spolupracovnice z Ukrajiny. Bála jsem se, abych se sama nedopustila nějakých zjednodušení nebo zkreslení. Ale právě ta asistentka pedagoga mě po skončení setkání ujistila, že jsem to řekla přesně, že takhle to na té Ukrajině opravdu je a poděkovala mi, že o tom mluvím. Že ona tu žije už deset let a ty rozdíly vidí taky. To pro mě bylo velké zadostiučinění. Když jsem začala jezdit do terénu, byl to skoro antropologický terén. Vždy bylo dobré mít jednoho kontaktního člověka, což byli většinou lidé, kteří se účastnili mých online tréninků na jaře. A mimo Prahu udělala obrovský kus práce mateřská centra a církve, se kterými jsem také spolupracovala.

Reflektovat vlastní představy

Odkud jsi čerpala informace, když účastníci přišli s tím, že by se chtěli dozvědět něco konkrétního?

Hodně mi pomohla má dřívější práce pro uprchlíky z Blízkého východu, protože spousta věcí týkajících se integrace platí samozřejmě i pro uprchlíky z Ukrajiny. Mým dalším zdrojem informací byly informační schůzky Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty, jehož je MKC Praha členem. Tam jsem se například dozvídala podrobnosti o změnách v zákonech. Pak jsem hodně čerpala z předchozích projektů MKC Praha v oblasti pracovní migrace. Už před válkou jsme totiž monitorovali situaci ukrajinských pracovníků v ČR, fungování pracovních agentur a různých zprostředkovatelů práce. A pokud bych měla doporučit ještě jednu věc, tak by to byly série Dějiny Ruska a Dějiny Ukrajiny od Petra Koubského v Deníku N. Účastníci se mě často ptali na ukrajinskou povahu či náturu. Nic jako ukrajinská národní povaha ale není, stejně jako není česká národní povaha. Ukrajina je navíc typická obrovskými sociálními rozdíly, takže opravdu nelze generalizovat. Místo toho jsem mohla mluvit o souhrnu historických, socioekonomických, kulturních a dalších aspektů, což je takový střípek do mozaiky, který vám může pomoci porozumět nějaké konkrétní situaci. Právě Petr Koubský tohle popsal velmi dobře.

Interkulturní trénink pomáhá mimo jiné předcházet nedorozuměním. Lze nějak jednoduše shrnout, co může v komunikaci s příchozími uprchlíky nebo migranty pomoci, abychom se lépe dorozuměli?

Reflektovat své vlastní předsudky a představy o tom, jak se má chovat uprchlík, i o naší vlastní pomoci či vděčnosti, kterou za pomoc očekáváme. Můžeme si třeba představovat, že je potřeba uprchlíky nějak vést. Já k tomu vždy říkám: Možná jim chybí orientace v prostředí a jazyk, ale jsou to dospělí lidé, kteří se o svém osudu chtějí rozhodovat sami. A právě i v tom pomáhání můžeme informovat a upozorňovat, ale nesmíme nikoho k ničemu nutit, maximálně můžeme říct: Ano, jsem tady pro tebe, i když uděláš chybu nebo když to nevyjde.

Jednou z oblastí, kde dochází k nedorozuměním, je spolupráce s úřady. V České republice je mnohem větší důvěra v úřady než na Ukrajině. Například ve spolupráci s knihovnami jsme naráželi na situaci, kdy měli otevřené nějaké kurzy češtiny pro děti, ale kapacita byla naplněná. A ukrajinské maminky tam zkoušely své děti dostat i tak. Ptaly se, jestli není ještě nějaká jiná možnost. A přemlouvaly, volaly, nosily dárečky a podobně. Měly pocit, že i když se řekne ne, někde musí existovat nějaká postranní cestička, jak to přeci jen půjde zařídit. Během tréninků jsem vysvětlovala, že to opravdu není žádná charakterová vada, ale takové chování vychází právě z nedůvěry v úřady a ze zkušenosti s korupcí. Vzpomeňme si na to, jak to u nás vypadalo v devadesátých letech nebo za totality. I tohle vysvětluje ve svých textech velmi dobře Petr Koubský.

Je vedle sebereflexe a kvalitních zdrojů informací o reáliích země původu ještě něco, co by měl dobrovolník, sociální pracovník nebo třeba učitel vědět o lidech, kteří prchají před válkou, než začne pomáhat?

Pro uprchlíky je typická velká bolest z odchodu, nejistota nyní i velká nejistota z budoucnosti. Pokud to jen trochu jde, je důležité ze všech sil té nejistotě předcházet. Někdy je to těžké, protože se třeba rychle mění zákony. Ale je dobré aspoň dávat nějakou časovou perspektivu a informovat o tom, co je čeká v nejbližších dnech. Uprchlíci často říkají, že nesnáší slovo „uvidíme“.

Během práce mi také došlo, že příchozí děti, jejichž otcové bojují na Ukrajině, jsou v situaci dětí, které prochází rozvodem rodičů. Rodiče dětí z Ukrajiny jsou sice stále spolu, ale fakticky se rodina rozpadla.

Jaké byly ohlasy na interkulturní tréninky?

Neuvěřitelně pozitivní. Hodně účastníků říkalo, že si doplnili kontext, srovnali si informace, získali „munici“ pro setkání s dezinformacemi. Už rozumí některým reakcím příchozích z Ukrajiny. Často jsme třeba naráželi na údiv nad tím, jak jsou ženy z Ukrajiny i v té těžké životní situaci upravené. A na tréninku jsme si vysvětlili, že ukrajinská společnost je hodně statusová a je tam i jiná norma na to, jak vypadá upravená žena. Často jsem také říkala, že to nelze vnímat jako rozmařilost, ale jako formu sebeobrany: jsem v cizím prostředí, tak se budu snažit vypadat co nejlépe. Nalakované nehty mohou být pro tu ženu poslední kotvou, která jí poskytuje ujištění, že má svůj život pod kontrolou. Podobné nepochopení budily ženy, které své děti nepřihlásily na školní obědy a raději jim vařily doma. Není to ale nevděk. Ukrajinská kuchyně je jiná a pro tu matku to zase může být ujištění, že se dokáže o své dítě postarat, když mu uvaří jídlo, které zná z domova. Jídlo má navíc silnou stabilizační funkci. Během tréninků jsme se zkrátka učili odhlédnout od toho, jak takové chování čteme my a zkoušeli jsme si představit, jak tu situaci vnímá a prožívá ten druhý.

Titulní foto: Interkulturní trénink v nízkoprahovém centru.

Článek vznikl v rámci projektu  „Informování a budování kapacit lokálních komunit při práci s držiteli dočasné ochrany“ podpořeného dotací MVČR.

 

Zuzana Schreiberová

Mgr. Zuzana Schreiberová vystudovala bakalářský obor Studium Humanitní vzdělanosti na FHS UK, kde se zabývala současnou pražskou židovskou komunitou. V navazujícím magisterském studiu Obecné antropologie se specializovala na historickou antropologii, narativní analýzu a paměťová studia. Od zaří 2015 se věnuje také pomoci uprchlíkům v rámci Iniciativy Hlavák a dalších dobrovolnických iniciativ. V organizaci koordinovala od března 2016 projekt Praha sdílená a rozdělená a od srpna 2017 je výkonnou ředitelkou a statutární zástupkyní.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 346
E-mail: jan.ditko@mkc.cz

 

Tento projekt je financován z ESF prostřednictvím OPLZZ a státního rozpočtu ČR.

Evropský integrační portál integrace v členských státech EU


Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect