Když ochránce práv chrání ty, kteří práva porušují

Manipulátoři popírají kde co – například domácí násilí, přínosy očkování v boji se smrtelnými chorobami, změny klimatu nebo projevy rasismu a diskriminaci ve společnosti. Dělají to tváří v tvář vědeckým poznatkům i každodenní žité realitě, která existenci popíraných skutečností potvrzuje. Nejčastěji jsou těmito manipulátory vydavatelé a autoři textů na dezinformačních webech nebo třeba populisté a členové marginálních politických stran, kteří se snaží na sebe strhnout pozornost, což ovšem nemá se skutečnou politikou a zastupováním zájmů voličů nic společného.

Křeček zahradníkem

V této rozjitřené době se bohužel čas od času stává, že někdo z popíračů reality získá i nějakou významnější funkci a s tím spojenou moc a společenský vliv. Ukázkovým příkladem mohou být poslanci SPD, kteří sdílí například informace o tom, že nelegální migranti přichází do Evropy s kartami plnými peněz od OSN, EU a Georga Sorose nebo upozorňují na nebezpečí Chemtrails a mikrovlnek. Podobné aktivity u zvolených poslanců překvapí, ale to je zkrátka daň za svobodnou demokratickou volbu, která může na krátkou dobu svěřit moc i do rukou naprosto nezpůsobilého člověka a zbývá jen doufat, že se ve funkci natolik znemožní, že ho příště vystřídá někdo kompetentnější.

Je ale několik funkcí, do kterých by měli být jmenováni či voleni pouze lidé, kteří problematice svého úřadu perfektně rozumí. Mají více znalostí i zkušeností než jiní a k tomu všemu morální kredit pro výkon své funkce. Například na post ředitele Bezpečnostní informační služby nebude vláda jmenovat člověka, který by zpochybňoval prokazatelná bezpečnostní rizika pro stát. Předsedou Ústředního krizového štábu se nestane někdo, kdo by popíral aktuálně probíhající epidemii koronaviru. Jak se tedy mohlo stát, že byl Poslaneckou sněmovnou do funkce ombudsmana zvolen člověk popírající diskriminaci Romů, ačkoliv je tento problém doložen výzkumy a šetřeními, která realizovala v minulosti i samotná instituce, jejímž je nyní představitelem?

„Já o žádné diskriminaci nevím“

Stanislav Křeček se stal miláčkem té části společnosti, která ráda relativizuje lidská práva a při porušování zákonů se zaklíná politickou nekorektností. Nutno přiznat, že tuto popularitu si Křeček vysloužil dlouhým a vytrvalým bojem za neexistující právo diskriminovat. Ostatně těsně před zvolením ombudsmanem prohlásil v Českém rozhlase: „Pokud mají majitelé bytů špatné zkušenosti s Romy, mohou jim kvůli jejich původu byt nepronajmout.“

Veřejný ochránce práv se samozřejmě diskriminací ze zákona musí zabývat. V roce 2015 například vydal úřad rozsáhlou studii zaměřenou na diskriminaci a překážky diskriminovaných na cestě ke spravedlnosti. V kazuistikách se objevovaly konkrétní případy znepřístupnění vzdělání, práce či bydlení Romům jen kvůli jejich etnicitě. „To bych si musela stěžovat každý týden. Už jsem se s tím naučila žít. Že jsou situace, které zažívám jenom proto, že jsem Romka. A kdybych Romka nebyla, tak ty situace nezažívám,“ citují výzkumníci třeba dvaačtyřicetiletou respondentku s vysokoškolským vzděláním. S podobnými příběhy je momentálně konfrontován i nově zvolený ombudsman. Mohl by se s problematikou seznámit, zeptat se výzkumníků, které jeho úřad zaměstnává, mohl by se o tom pobavit s právníky nebo svou předchůdkyní Annou Šabatovou. Ale jemu stačí, když do facebookových diskusí na přímé dotazy odpovídá prosté: „Já o žádné diskriminaci nevím.“, případně ocení lajkem jiného diskutujícího, který namítá, že „Jedno odmítnutí cigana rasismus nedělá“.

Svobodné a samostatné příslušníky menšin nechceme

Stanislav Křeček má neustále potřebu všem vysvětlovat, jak moc ho menšiny nezajímají. Nelze však říci, že by tyto snahy činily jeho postoj pochopitelnějším. V článku napsaném pro Právo z 9. března letošního roku například klade otázku: „Kde se ve veřejném prostoru vzalo najednou tolik úvah o právech většiny a právech menšin?“ Inu, odpověď je nasnadě. Tyto úvahy se vzaly v Křečkově hlavě, nikde jinde. Z Listiny základních práv a svobod jasně vyplývá, že všichni máme základní lidská práva stejná, a to bez ohledu na barvu pleti, náboženství nebo třeba pohlaví. Křeček argumentuje tím, že některé skupiny požívají navíc práva vyplývajících z jejich jedinečné situace – např. těhotné ženy nebo osoby se zdravotním postižením. Přiznává dokonce jistá práva i národnostním menšinám. Ostře se už ale vymezuje proti lidem, kteří mají „odlišný způsob života“, což je fráze, pomocí které Křeček spiklenecky pomrkává na své věrné a všichni tak nějak ví, že sem spadají i Romové žijící v sociálním vyloučení. Ostatně hned v další větě nenechává už Křeček nikoho na pochybách, když mu jako příklad „odlišného způsobu života“ slouží „rodiče, kteří se (žel) domnívají, že mají právo chovat se ke svým dětem nemoudře, tedy např. ignorovat jejich školní docházku“.

Škoda, že veřejný ochránce práv není schopen si v dokumentech vlastního úřadu najít kontext popisovaných a kritizovaných jevů. Zjistil by totiž, že romské děti jsou v českém prostředí důsledně segregovány už mnoho generací. A že chudoba nebo špatné vzdělání nejsou preferovaným „odlišným způsobem života“, ale důsledkem různých forem nepřijetí a nepřátelských předsudečných projevů od diskriminace až po fyzické útoky. Rodiče segregovaných dětí si nijak zvlášť neužívají situaci, kdy jejich děti přichází o vzdělání a tím i jakoukoliv šanci na zlepšení své životní situace. Do sociálně vyloučených lokalit se lidé navíc nestěhují z touhy bydlet v zavšivených a drahých ubytovnách, ale protože jinde majitelé Romům nepronajímají, na což mají podle Křečka právo.

Bizarní je i závěr Křečkova novinového komentáře, kde nový ombudsman píše: „Demokratická společnost musí být složena ze svobodně myslících a jednajících občanů. Ale pokud by byla složena pouze a jen ze svobodných a samostatných občanů, tedy jen ze vzájemně se svářících o minoritní práva usilujících ‚menšin‘, nebyla by společností a už vůbec ne demokratickou.“ To, co se Křeček snažil neobratně popsat jako odstrašující příklad směřující ke konci společnosti, je v podstatě pouze snaha občanů prosadit v demokratické diskusi své zájmy. Lidé spojující se do různých zájmových skupin, kam patří například zaměstnanecké odbory, matky na mateřské dovolené, právníci, živnostníci, senioři, národnostní či etnické menšiny nebo třeba menšiny sexuální, chtějí jenom rovný přístup k demokratickým svobodám. A jen tehdy, když ho mají, můžeme se bavit o demokratické společnosti.

Voláním po tom, aby menšiny neusilovaly o svá práva, popírá Křeček navíc svá vlastní nedávná tvrzení, že Romové by se měli za svá práva prát víc. Tyto Křečkovy protimluvy dávají zhruba tak stejný smysl jako veřejný ochránce práv chránící ty, kteří práva porušují.