Život po apartheidu, pátý díl: Důležitý je kontext
Při cestách po JAR, kde jsem se rozhodl zmapovat situaci ohledně útoků na bělošské farmáře a údajnou bílou genocidu, se dostávám o stovky kilometrů dál na jihozápad, do pobřežního západokapského městečka Hermannus, kde žije grafička a komunikační analytička Mandy Owens. Spolu s partnerkou tam vychovává malého syna. Když v roce 2018 probíhaly v tamním townshipu násilné nepokoje v reakci na kroky radnice v souvislosti s pozemky a bydlením, rozhodla se Mandy jako občanka zakročit a ochránit matky s dětmi před slzným plynem, který dopadal také do obytných částí. Podle lokálních médií totiž následkem nadýchání plynem zemřel kojenec.
„Rozhodla jsem se lidi z townshipu podpořit a otevřela jsem svůj domov ženám s dětmi, abych je ochránila před slzným plynem. Začala jsem se poměrně hlasitě vyjadřovat na sociálních sítích, kde jsem lidi z townshipu Zwelihle bránila. V jeden moment se mnou doma žilo asi šestnáct žen a dětí. A tak jsem začala být u nás ve městě známá,” popisuje v rozhovoru, který vedeme několik měsíců po mém návratu do Česka po Skypu.
Konspirace a útoky
Do městečka přijel známý krajně pravicový vlogger Willem Petzer, který vytváří konspiarční videa. Při svém pobytu natočil jedno právě o v té době hlasité a viditelné Mandy. Bez důkazů ji obvinil z toho, že je administrátorkou facebookové stránky Busting the Myth of White Genocide in SA, která se zaměřuje na vyvracení nepravd v souvislosti s narativem o bílé genocidě v zemi. Její admini svou anonymitu pečlivě střeží. Petzer v rámci konspirací na její účet ve videu uvedl, že stránka, jíž má Mandy Owens provozovat, zesměšňuje oběti útoků na farmy. Na závěr vyzval sledující, aby video sdíleli. A tak odstartovala Mandina několikaletá noční můra.
Fotka jejího obličeje, adresa a další osobní údaje se začaly virálně šířit po sociálních sítích, posílali si je také lidé přes WhatsApp. „Vyeskalovalo to do naprostého šílenství. Dostávala jsem denně výhrůžky smrtí. Lidé mi přáli, abych byla hromadně znásilněna a následně vykrvácela před zrakem svého dítěte, které by se během toho živé vařilo v horké vodě. Jiná osoba zase řekla, že zaplatila 20 tisíc randů nájemnému vrahovi, aby mě zabil. Poničili mi dům, lidé nás po městě pronásledovali. Až domů,” vypráví a chvěje se jí hlas. „Bylo to příšerné. Tak děsivé. Vůbec nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila prokázat, že s tou stránkou nemám nic společného. Ale lidé na to skočili. Lidé z celé země!”
Rozhořčení Jihoafričané psali e-maily také jejímu zaměstnavateli. Vyhrožovali mu, že pokud pro něj bude žena nadále pracovat, bude čelit následkům. „A tak mě vyhodili,” říká Mandy, která následkem finančních problémů, do nichž kvůli ztrátě příjmu spadla, nebyla schopna splácet hypotéku a musela prodat dům. „Ocitla jsem se bez domova, bez práce a strachovala se o svůj život. Pokračuje to dodnes,” dodává. Podle svých slov je pro ni téměř nemožné si pod svým skutečným jménem najít práci, a tak s partnerkou vystupují pod smyšlenými identitami a snaží se dělat práci na dálku. Celá věc ji ale aktivizovala a rozhodla se vstoupit do lokální levicové politické strany Land Party, aby bojovala za práva chudých obyvatel townshipu ve své domovské obci. „Nejtěžší pro mě asi bylo si uvědomit, že jsou lidé schopni být tak zlí, tak odporní. Pořád si myslím, že jsem neudělala nic špatného. Naopak. Pomáhala jsem lidem, kteří pomoc potřebovali. A zničilo mi to celý život,” uzavírá.
S prosbou o vyjádření jsem opakovaně kontaktoval různými kanály také Willem Petzera. Přestože vím, že zprávy četl, nereagoval.
Zranitelní farmáři
Před odjezdem do JAR jsem předsudečně předpokládal, že právě farmáři, které navštívím, budou ve svých názorech na situaci jednoznační. Náhodná setkání s rodinami zemědělců, ale také s oběťmi násilných trestných činů, spíše odhalila jejich velmi zranitelnou pozici, z níž útočníci těží. Farmy jsou často izolované a mají rozsáhlé pozemky. Zabezpečit proto takovou rozlohu není snadné a farmáři se tak stávají snadnou kořistí. Kriminální živly totiž vědí, že řada farmářů své farmy obhospodařuje po desetiletí i staletí, a jsou tudíž zajištěni. Farmáři jsou si zase vědomi své náchylnosti a žijí proto ve strachu, který mnohé z nich paralyzuje. Napomáhají tomu řetězové zprávy, které se afrikánskými komunitami díky novým technologiím virálně šíří. „Lidé na farmách žijí v neustálém strachu, přestože se naprosté většině z nich nic podobného nestane,” říká bezpečnostní expert Gareth Newham. Obrázky znetvořených obětí, exaltované projevy některých aktivistů a politiků i vědomost vlastní zranitelnosti jim však nedá spát. Přesto si množství bělošských farmářů kontext uvědomuje.
Když se jednou v podvečer vydávám polní cestou k místům, kde vím, že se rozkládají bělošské farmy, potkávám náhodně farmářku Charlotte. Skrumáž jejích domů a stavení se nachází v aglomeraci několika farmářů. Už na první pohled je zřejmé, že nepůjde o bohaté bělošské farmáře. Všude kolem je bláto, domy nemají omítnuté zdi a celé prostředí na mě působí neutěšeně. „Asi sis všiml, že můj pozemek nevypadá jako Sandton nebo jiné pěkné čtvrti v Joburgu, vid?” ptá se mě později Charlotte. „To proto, že jakmile bych si to tu začala opravovat, stala bych se terčem kriminálních živlů. Takhle zvenčí si myslí, že nic nemám, a jsem tedy v bezpečí.”
Na farmě žije už od roku 1991, kdy se rozhodla změnit svůj život. Její manžel byl zastřelen vlastním bratrancem a ona zůstala sama s dětmi. Otevřela si mlékárnu a životu zemědělkyně přišla okamžitě na chuť. Později však její podnik lehl popelem při požáru, který se na její farmu rozšířil z okolí. Rozhodla se nepokračovat. Znovu se vdala a manžel pracuje v nedaleké továrně na výrobu cihel.
Přestože Charlotte přiznává, že se situace co do bezpečnosti za poslední roky zhoršila, zažila za celou dobu, co na farmě žije, jediný incident, kdy se její bývalý zahradník snažil vniknout na její pozemek a krást. „Navíc tu máme moc dobré vztahy i s černochy. Manžel má 500 černých kolegů a vycházejí spolu dobře. Nevnímají nás tu tedy vůbec jako nějaké vetřelce,” tvrdí.
Přiznává, že se farmáři velmi bojí o svou bezpečnost. „Já se ale nebojím, vážně ne. Ať si klidně někdo přijde a zkusí to,” kyne rukou k bílým sousedům, kteří jí podle jejích slov dlouhodobě vyhrožují kvůli rodinným sporům. Nepředpokládá, že by na ni někdo zaútočil pro její rasu. Farmáře ale podle ní děsí zejména sociální sítě a obrázky, které k nim skrz ně přicházejí. „Je tu spousta propagandy, hlavně díky sociálním sítím. I tady u nás došlo k vraždě a dostala přezdívku ,vražda na farmě', což ale nebyla pravda,” říká Charlotte (pozn. pojem vražda na farmě/vražda farmáře se v JAR užívá pro cílené vraždy farmářů). Podle jejích slov šlo o hádku ohledně výplaty. „Víš, ten farmář nebyl dobrý člověk. Byl na všechny zlý, i na mě. Sama jsem to zažila. Někdy se dějí věci, které mají kořeny v minulosti,” prozrazuje. „A buďme upřímní. Někteří farmáři se ke svým zaměstnancům moc hezky nechovají.” Podle ní je pak průběh řady vražd, které se na farmách odehrají, následně překroucen. Je však přesvědčena, že se objevují i případy, kdy pachatelé farmáře zavraždí na něčí objednávku.
Vzájemná spolupráce
Přestože se může zdát, že jsou mezirasové vztahy a nenávist ústředním tématem života v Jihoafrické republice, výzkumy ukazují, že realita je daleko komplexnější. „Osmdesát procent Jihoafričanů jsou podle našich šetření slušní a upřímní lidé, kteří vědí, že abychom se posunuli, musíme spolupracovat,” zmiňuje jedno z hlavních zjištění každoročně prováděných průzkumů veřejného mínění Institutu pro rasové vztahy jeho výzkumník Gabriel Crouse. Dodává, že situace v pořádku není, a zatímco podle něj není tak těžké najít rasismus vůči černošskému obyvatelstvu, dochází také zejména ze strany elit a politiků ke stigmatizaci bělochů. „Extremisté na okrajích ale touto rétorikou získávají na síle. Andile Mngxitama z hnutí Black First Land First ze všeho nejvíc zbožňuje, když běloši mluví o bílé genocidě. Protože on sám chce, aby k ní došlo. A ví také, že tu je symbiotický vztah mezi bělošskými rasisty a černošskými rasovými nacionalisty. Vyrostou nebo padnou společně. Legitimizují se navzájem,” dodává.
Když se podíváme na průzkum, z něhož výzkumník Institutu pro rasové vztahy cituje, hlouběji, odhalíme řadu zajímavých zjištění. Že by prioritou vlády měl být boj proti rasismu a nenávisti, si myslí jen 2 % dotázaných, zatímco na špici jsou položky jako více pracovních míst (26 %), boj proti korupci (14 %), zlepšení úrovně vzdělání (14 %) nebo boj s kriminalitou (10 %). Právě vytvořením pracovních míst by podle 76 % Jihoafričanů nerovnost mezi jednotlivými rasami zmizela. Respondentům pak z naprosté většiny nezáleží na tom, jaké rasy je učitel jejich dětí (84 %), a dokonce 88 % Jihoafričanů je přesvědčeno, že pro pozitivní vývoj v zemi je zapotřebí všech ras a jejich vzájemné spolupráce.
Také podle Gabriela Crouse, který mezirasové vztahy ve společnosti zkoumá, k bílé genocidě nedochází. Ti, kteří tvrdí opak, podle něj dělají medvědí službu naprosté většině Jihoafričanů, kteří chtějí žít v harmonii. Nesnášenlivé projevy pak přednášejí někteří aktivisté a politici z krajní pravice i levice. Crouse se domnívá, že rozeštvávání a nenávist má zakrýt jejich korupční kauzy. „Je tu tedy snaha, abychom se navzájem nenáviděli. Protože jako rozdělené nás mohou lépe ovládat.”
Titulní foto: Mandy Owens (vpravo) na fotografii, která se virálně šířila internetem. Autorem všech fotografií, kde není přímo uvedeno jinak, je Lukáš Houdek.
Líbil se Vám článek? Přečtěte si i ostatní díly seriálu o životě po apartheidu v Jihoafrické republice od Lukáše Houdka:
je romista, umělec, dokumentarista a stojí za kampaní HateFree Culture. Je držitelem Novinářské ceny na svůj rozhlasový dokument o stigmatizaci albínů v Ghaně. Letos odjel do JAR, aby zmapoval situaci bílých farmářů a jejich údajné genocidy. Vznikla tak série reportáží i podcast Českého rozhlasu s názvem Pohrobky apartheidu.
