Bezdomovci jsou v ČR hlavně Češi, z jiných národností lze zmínit snad jen Slováky

Marie Jelínková: V NADĚJI pracujete s lidmi bez domova. Jejich počet je přitom v EU na vzestupu a odhaduje se, že tvoří necelé 1 % obyvatelstva. Jak moc se téma bezdomovectví týká na základě vašich dlouholetých zkušeností z terénní práce v České republice i lidí z jiných zemí?

Aleš Strnad: Je pravdou, že v rámci terénní práce pro lidi bez domova se setkáváme „na ulici“ i s lidmi bez domova z řad cizinců. Jedná se zejména o občany z okolních zemí, převážně ze Slovenska, v menším počtu z Polska, Rumunska a Bulharska. Výjimečně jsme zaznamenali i jednotlivce z Litvy, ze Skotska, Anglie či Francie. Přijeli do ČR většinou za prací a z různých důvodů o práci přišli a zůstali „na ulici“. Někdy se také jedná o osoby, které i v zemi svého původu, resp. bydliště byly osobami bez přístřeší.

MJ: Zmínil jste občany EU, zejména Slováky. To je trochu překvapivé. Řada lidí Slováky jako migranty ani nevnímá. Jsou s námi v EU, máme společnou historii, podobný jazyk…

AS: Ano, skutečně občany Slovenska příliš nevnímáme jako cizince, ale cizinci jsou. Toto často překvapuje i samotné občany Slovenska v České republice. Často mají pocit, že na ně systém sociální politiky státu či zdravotních služeb bude nahlížet jako na občany ČR, ale takto to v praxi není…

MJ: Je pro tyto Slováky něco charakteristické? Se slovenskou romskou migrací do ČR toto téma asi nesouvisí…

AS: O Romy se převážně nejedná. Je zajímavé, že Romové se snaží udržovat komunitu či vícegenerační soužití, a to i v případě tíživých životních, sociálních či ekonomických situací. Tudíž zastoupení Romů „na ulici“ není příliš vysoké. Samozřejmě, že i takové jednotlivce zaznamenáváme, ale jedná se spíše o případy, kdy je dotyčná osoba závislá na návykových látkách nebo byla z určitého důvodu vypuzena ze své rodiny. V tomto ohledu je nutné zmínit, že je řada těchto rodin velmi tradičních a konzervativních a jsou určité události, které znamenají nucený odchod z rodiny bez možnosti návratu. Nicméně osob bez přístřeší z řad cizinců Romů je v Praze minimum. Budeme-li hovořit o lidech bez domova z řad cizinců, tak se jedná hlavně o muže v produktivním věku, kteří do ČR přijeli za prací. Dokud práci vykonávali, tak si hradili bydlení na ubytovně či v podnájmu, ale jakmile o práci přišli či jim byla ukončena, tak se postupně propadli až „na ulici“. Buď nemají odvahu či důvod se navrátit zpět do své země nebo na odjezd nemají finance. Zůstávají „na ulici“, kde se postupně na tuto situaci adaptují – vybudují si strategii přežití. Lidé bez domova z řad Slováků nemusí řešit jazykovou bariéru, tudíž se často s lidmi bez domova z ČR mísí, resp. vytváří společné skupinky či komunity v rámci bezdomovecké subkultury. U lidí bez domova z jiných zemí – zejména Rumunska či Bulharska – je poměrně značná jazyková bariéra, tudíž se snaží více osob z uvedených zemí držet pospolu a co nejdříve „ulici“ opustit či se navrátit zpět domů, případně odjet do jiné země Evropy.

MJ: Jakým způsobem jim pomáháte, pokud mají zájem?

AS: V rámci terénní práce poskytujeme potřebným lidem bez domova včetně cizinců materiální pomoc, sociální poradenství a informace o dostupných službách. Nabízíme také možnost řešení konkrétní situace, asistenci a doprovody na úřady, do sociálních služeb či zdravotnických zařízení.

MJ: Jaké specifické bariéry bezdomovcům-cizincům pomáháte překonávat?

AS: Jedná se o objektivní i subjektivní bariéry. Osoby bez domova z řad cizinců seznamujeme s pravidly jednotlivých sociálních služeb či domácími řády. Stanovujeme s nimi plán řešení situace (individuální plán), ale pokud dotyčná osoba není schopna porozumět textu a vzájemné komunikaci, obtížně může společně se sociálním pracovníkem uvedené splnit. Samozřejmě je možné využít dostupné sociální služby, včetně tlumočnických služeb. Problém však spočívá v okamžité dostupnosti této služby. Zároveň je nutné zmínit, že většina těchto služeb je poskytována cizincům ze třetích zemí, nikoliv z EU. V případě, že pomineme jazykovou bariéru, která u Slováků není, u Poláků spíše výjimečně, tak je další bariérou finanční spoluúčast při čerpání služby. Mám na mysli ubytovací služby pro lidi bez domova v  noclehárnách či azylových domech. Již dnes má řada lidí bez domova z řad občanů ČR značné problémy uhradit ubytování v  azylových domech (jedná se o částky cca 120 Kč/den), včetně nákladů na běžné životní potřeby, a to z důvodu změn a novelizací zákona o hmotné nouzi, tím mám na mysli zejména výkon veřejné služby, v opačném případě je lidem příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, které je lidem následně vypláceno částečně v poukázkách a částečně v hotovosti – problém vzniká, pokud dané osobě není vyplácen doplatek na bydlení v plné výši, dotyčná osoba si musí bydlení doplácet z příspěvku na živobytí, pokud však obdrží existenční minimum ve výši 2.020 Kč, a to v rozsahu nejméně 35 % a nejvýše 65 % přiznané dávky formou poukázek na nákup zboží, tak nemá příliš mnoho možností, jak si bydlení doplatit hotovostí. Osoby bez domova z řad cizinců dosáhnou na tyto sociální benefity spíše výjimečně – nejsou evidovány na Úřadu práce, nejsou schopny prokázat výkon pracovní činnosti v předchozím (rozhodném) období, nejsou schopny prokázat legální pobyt na území ČR – jelikož často nedisponují žádným finančním příjmem a také jim často chybí platný doklad totožnosti, tak je pro ně velmi obtížné ubytovací služby využít. Ambulantní sociální služby pro lidi bez domova své služby poskytují zdarma (strava, možnost hygieny, výměny ošacení, sociální poradenství), tudíž jsou dostupné i lidem bez domova z řad cizinců – klient musí absolvovat pohovor se sociálním pracovníkem a stanovit plán na řešení situace, kde je primárním krokem zajištění dokladu totožnosti. Jelikož však tyto osoby nedisponují finančním příjmem, je pro ně často nemožné uhradit správní poplatky například za notářský zápis, za potvrzení o ztotožnění dané osoby (k tomu je nezbytné dvou svědků s platným dokladem totožnosti), za rodný list, za potvrzení o státní příslušnosti, následně za podání samotné žádosti na vystavení občanského průkazu. Uvedené platí i v případě úhrady jízdného zpět do země trvalého bydliště.

MJ: Liší se nějak strategie bezdomovců cizinců od těch českých?

AS: Bezdomovci z řad cizinců si nejčastěji zajišťují příjem k přežití žebráním, vybíráním popelnic, sběrem papíru či výkonem pracovní činnosti bez smlouvy. Často jsou bez platného dokladu totožnosti a bez zdravotního pojištění. V této situaci často setrvávají dlouhodobě, což zvyšuje riziko získání adaptačních mechanismů k přežívání „na ulici“, rozvoj závislostí (nejčastěji na alkoholu), nedostatečné výživy a postupně i zhoršování zdravotního stavu. V tomto případě pak vzniká značný problém, kdy se uvedená osoba již není schopna z důvodu zhoršeného zdravotního stavu či zhoršené mobility – převážně se jedná o chronické stavy s předpokladem progrese – sama o sebe postarat…

MJ: Jak to je s různými azylovými domy a noclehárnami, hraje rozdíl, zda se jedná o občana ČR či ne?

AS: Uvedené služby jsou služby pro lidi bez domova, kritériem pro využití těchto služeb je sociální situace. Nejedná se ale o levný typ ubytování dostupný pro všechny, kdo by chtěli ušetřit finance například za ubytování v rámci komerční ubytovny. Tyto služby (jedná se zhruba o 120 Kč/den v rámci ubytování na azylovém domě a 20 až 30 Kč/noc v rámci noclehárny) si daná osoba musí hradit a rovněž se prokázat platným dokladem totožnosti. Lidé bez domova z ČR mohou využít dostupné sociální dávky a finančně tak na uvedené služby – i když někdy problematicky –  dosáhnou. Lidé bez domova z řad cizinců dosáhnou na tyto dávky pouze ojediněle a peníze na služby tak nemívají. V případě, že mají příjem z pracovní činnosti, tak si ubytování často zajistí na komerční ubytovně či ve společném bydlení v bytě, tedy zcela mimo systém sociálních služeb.

MJ: V tak naléhavých případech, kdy je osoba bez přístřeší, hrají důležitou roli ambasády jejich zemí. Spolupracujete s nimi?

AS: Nevidím velký zájem většiny ambasád či velvyslanectví skutečně pomoci lidem bez domova z jejich zemí. Cizinci mohou navštívit danou instituci, avšak finance na úhradu správních poplatků či odpuštění úhrady správních poplatků z důvodu tíživé finanční i sociální situace nebo finance na jízdné očekávat rozhodně nemohou. Zájem o naše služby přímo projevili zaměstnanci britské, německé a belgické ambasády. Zde jsme vnímali větší snahu lidem bez domova z jejich země pomoci. Jejich dotazy většinou směřovaly na překonání období, než se dotyčné osobě podaří zajistit cestu domů. Z uvedených zemí však v České republice na ulici žije jen pár jednotlivců.

MJ: Jaký případ bezdomovce-cizince se vám vryl do paměti?

AS: Vzpomínám si na pána z Polska, který dlouhodobě přespával ve stanu na Praze 12. Postupně se zhoršoval jeho zdravotní stav, až byl hospitalizován v jedné z pražských nemocnic. Odtud byl po částečném zaléčení propuštěn, ale následně se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že nebyl schopen pohybu. Ztrácel zrak. Přivolali jsme mu zdravotnickou záchrannou službu a byl opět hospitalizován v nemocnici, kde mu byla diagnostikována rakovina v terminálním stádiu. Dostali jsme se pod značný tlak uvedeného zdravotnického zařízení, abychom klienta převzali zpět do péče. Šlo o to, kdo zaplatí léčbu, kdo zaplatí převoz. Klient byl z nemocnice převezen sanitou zpět do stanu… Přes polsky hovořícího kněze v Praze se nám podařilo zajistit přijetí uvedeného muže do zařízení v Polsku, kam jsme ho na náklady naší organizace převezli a předali do péče. V opačném případě by uvedený muž zemřel ve svém stanu. Úmrtí lidí bez domova z řad cizinců z důvodu zhoršeného či neřešeného zdravotního stavu není bohužel ani v dnešní době ničím neobvyklým.

MJ: Co ženy migrantky a bezdomovectví? V ČR se ukazuje, že jedním z dlouhodobě neřešených témat je chudoba stárnoucích migrantek či žen s migrační zkušeností, které často nedosáhnou na důchod a žijí ve velké chudobě. Setkáváte se s nimi?

AS: Celkově ženy „na ulici“ mají dle mého názoru daleko horší situaci nežli muži. Ženy jsou více vystaveny riziku násilí, daleko hůře psychicky i fyzicky snáší pobyt „na ulici“. Většina žen inklinuje k rodinnému životu, starat se o druhé, mít své zázemí, soukromí. To vše životem „na ulici“ ztrácí. V nedávné době jsme řešili situaci ženy seniorky ze Slovenska. Ve spolupráci s Českou správou sociálního zabezpečení, která žádost postoupila Slovenské pojišťovně, se nám podařilo zajistit přiznání, resp. výplatu starobního důchodu. Nyní si vyzvedává poštovní poukázky s důchodem v Praze a její situace se zlepšila. Jinak je pravdou, že u všech lidí bez domova, a to nejen z řad cizinců, ale i občanů ČR je nesplněná doba sociálního pojištění značným problémem.

MJ: Zdá se mi překvapivé, že jste nezmínil některé národnosti jako Vietnamce nebo Ukrajince, jejichž počty jsou v ČR významné a navíc se řada z nich ocitá, často ne vlastním zaviněním, v obtížných situacích. Jak to, že se vietnamskými či ukrajinskými bezdomovci skoro nepotkáme?

AS: V tomto ohledu je nutné zmínit, že zajišťujeme výkon terénní práce „na ulici“, tedy na veřejných prostranstvích či v místech, kde přespávají lidé bez domova (opuštěné stavby, provizorní stavby či přístřešky, pod mosty apod.). Náš terénní program tedy nezajišťuje výkon terénní práce v ubytovnách či v pronajatých bytech. Domnívám se, že jak vietnamská komunita, tak i ukrajinská udržuje své vnitřní vazby. Bydlení v rámci ubytovny či společného soužití v bytech si tedy udrží a nepropadnou se až „na ulici“.

MJ: Studie ukazují, že zhruba polovina bezdomovců v Londýně jsou občané střední a východní Evropy. Setkáváte se s českými bezdomovci, kteří byli bez domova v jiných zemích a dobrovolně či nuceně se vrátili zpátky do ČR?

AS: V ojedinělých případech nám čeští lidé bez domova sdělí, že byli v jiné zemi. Většinou skutečně zmiňují Anglii, kde pracovali či byli na ulici a po určité době se vrátili. Osobně se domnívám, že zatím česká populace nerada dlouhodobě opouští ČR. Tudíž v Londýně bude českých bezdomovců spíše poskrovnu. V ČR však můžeme sledovat migraci českých lidí bez domova z jednotlivých regionů, převážně ze severních Čech, severní Moravy, ale i ze středních Čech do Prahy či z menších měst do větších měst v rámci jednotlivých regionů. V tomto ohledu hraje zásadní roli anonymita, tedy útěk před studem i svou vlastní minulostí.

Projekt Města a inkluzivní strategie č. CZ.03.3.X/0.0/0.0/15_124/0006483 je spolufinancován Evropskou unií z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Zaměstnanost.