portál pro úředníky o lokální integraci cizinců

MigraceOnline.czInspirujte se / dobrá praxe › Ina Avramioti: Pomáháme samosprávám porozumět situaci cizinců v jejich regionu

Ina Avramioti: Pomáháme samosprávám porozumět situaci cizinců v jejich regionu

5. 8. 20
Zdroj: migraceonline.cz

„Líbí se mi, že v projektu, kde pracuju, jsou cizinci bráni v potaz. Není to ‚o nás bez nás‘. Skutečně jsme měli možnost mluvit přímo s migranty,“ říká terénní expertka na migraci Ina Avramioti, která v rámci Multikulturního centra Praha pracuje v projektu Města a inkluzivní strategie. Zkušenosti, které získá z terénu, kdy se od migrantů dozvídá, co je trápí i s čím jsou naopak spokojeni, přenáší k uším úředníků a dalších specialistů. V rámci projektu jsou chystány manuály, které by měly být pomůckou pro úředníky i neziskové organizace. Vznikne i databáze projektů zaměřených na lokální integraci cizinců a na stránkách MigraceOnline.cz vzniká seznam inspirativních projektů z ČR i ze zahraničí.

Mezi cíle projektu Města a inkluzivní strategie patří zhodnocení integrace všech skupin cizinců v České republice na lokální úrovni. Vznikne dokonce manuál pro úředníky. Co bude obsahovat?

Manuál by měl být pomůckou pro úředníky a další specialisty, kteří s cizinci přichází do kontaktu. Ne každý totiž musí všechno znát a umět. Zároveň je důležité, aby v momentě, kdy na úřad přijde cizinec, který žije v daném regionu, mohl být alespoň nasměrován, kam se s konkrétním problémem obrátit. Manuál bude také obsahovat nejrůznější informace: jak může cizinec požádat o práci, jak získat sociální dávky, na co má nárok a podobně. Celá kapitola bude věnovaná školství. Například otázkám, kam lze nasměrovat rodiče, aby se dozvěděli důležité informace o tom, kdo a kde pořádá kurzy češtiny a podobně. Součástí bude mapa týkající se pobytu cizinců. Budou tam vysvětleny některé pojmy: jaký je například rozdíl mezi uprchlíkem a pracovním migrantem.

Manuál se bude týkat jednání se všemi cizinci, včetně těch z Evropské unie?

Ano, což považuji za velké plus. Bude tam i kapitola týkající se financování, například kde a jak si zažádat o projekty pro práci s cizinci. U každého tématu budou též příklady dobré praxe.

Dalo by se říct, že díky projektu přenášíte zkušenosti cizinců k uším úředníků?

Ano. Moje role byla především taková. Hodně jsem mluvila s migranty a jejich potřeby tlumočila úředníkům. Cizinci často neví, jak systém funguje, a i když se mnozí úředníci snaží, úředním jazykem je čeština a oni mají strach použít jiný, aby jejich slova nebyla interpretována chybně a zbytečně pak nechodily stížnosti.

Nejsou tam překladatelé?

Úřady si samy překlady zajistit nemohou. Někde mohou využít služeb interkulturního pracovníka, v odloučenějších lokalitách ale nikdo takový není. Přitom komunikace je nesmírně důležitá. V rámci projektu jsem se v terénu setkávala třeba s tím, že matky-migrantky na rodičovské bojují se stejným problémem jako jiné matky na rodičovské. Shání třeba poloviční úvazky. Skupinka matek-migrantek by moc ráda pracovala, v místě je dokonce několik velkých fabrik, kde zoufale shánějí zaměstnance, je tu však bariéra v domluvě. Tyto ženy by přitom jen potřebovaly upravit pracovní podmínky – třeba zkrácené úvazky nebo jinak nastavené směny. V rámci koronavirové krize, která na mnohé problémy upozornila, se to asi posune, ale předešlé roky to byl boj. Důležité je jednat i s velkými zaměstnavateli, kteří by se měli dohodnout také s městem třeba na posílení autobusových linek do průmyslových areálů. Aby se cizinci měli možnost dostat do práce a zároveň nedocházelo k tomu, že se místní necítí dobře, neboť se v šest ráno nevejdou do autobusu, protože do práce zrovna jede velká parta cizinců. To pak může vytvářet zbytečné konflikty.

S čím jiným jste se v terénu setkala?

Třeba v městečku na Liberecku se kvůli bariéře v komunikaci vyskytl problém, kdy si místní stěžovali tamnímu úřadu na cizince, že tam údajně dělají nepořádek. Šlo o to, že při nákupu nechali nějaké věci na pokladně. Když jsme se tím probírali víc, zjistili jsme, že pocházeli ze zemí, kde není zvykem psát cenu za deset deka, ale za kilo. Ale jelikož nebylo v jejich možnostech se domluvit, nemohli se zeptat. Přinesli tedy jídlo k pokladně, a když zjistili, že na ně nemají peníze, nechali je tam. Neuměli se ani omluvit a vysvětlit, proč to tam nechávají. Vznikl konflikt, že to jsou nevychovanci, dělají to naschvál a tak dále.

A pak už to, předpokládám, jelo. Sdílení na sociálních sítích, přeposílání po mailech…

Ano, bylo to zveřejněno na facebookových stránkách městečka, mnoho lidí to sdílelo a nabobtnávalo to.

Ďábel je zkrátka skrytý v detailu, který – nebýt jazykové bariéry – by byl vyřešen na místě.

Ano, i proto se mi od začátku líbí, že projekt, na kterém pracuji, je nastaven tak, že jsou cizinci opravdu bráni v potaz, není to jen „o nás bez nás“. Měli jsme možnost mluvit přímo s migranty, aby nám řekli svůj názor.

Řeší se problémy, ale chybí prevence

Váš projekt má tedy za cíl pomoci samosprávám nastavit integrační politiky tak, aby lépe vnímaly potřeby cizinců. Jaká je současná situace?

V rámci projektu jsem tři roky dělala terénní práci a vnímám, že i v rámci úřadů, kde je velká vůle něco udělat a téma posunout, chybí podklady. Setkala jsem se s tím, že na určitém krajském úřadě sice působí koordinátor pro integraci, má ale tak malý úvazek, že rozsáhlou agendu nemá šanci obsáhnout. Často v ní má navíc i romskou tematiku, čímž se objem práce ještě zvyšuje. Koordinátor pro integraci by měl přitom spolupracovat s pracovníky školství, živnostenským úřadem, úřadem práce a podobně. Je toho opravdu hodně. Na takovou práci by měl být vyčleněn alespoň jeden člověk na plný úvazek. Přitom někde podobná pozice ani neexistuje a práci musejí zvládat jiní úředníci k vlastní agendě.

Je na úřadech vůle zlepšit to?

Mnohde ano. Třeba v České Lípě žije velká komunita Mongolů, pořádají tam koordinační schůzky, kde se snaží řešit různé otázky, nastavit koncepci a komunitu integrovat. Pozitivní je, že vnímají i potřeby lidí z komunity.

Je to tedy tak, že čím početnější je komunita cizinců v lokalitě, tím víc se jí na úřadě věnují?

Někdy to je bohužel tak, že se jí začnou věnovat až tehdy, když jim různé problémy přerůstají přes hlavu. Bylo by ale dobré zabývat se prevencí. Předešlo by se mnoha nedorozuměním.

Ve které oblasti české regiony podle vašeho názoru nejvíc tápou?

Všechno je spojené se vším a mnohdy (byť, jak jsem říkala, kapacity jsou malé) záleží i na konkrétním člověku, který působí na místě koordinátora. Měl by propojovat sociální věci, bydlení, školství a práci. Když totiž člověk zůstane bez práce, má to logicky vliv i na to ostatní. Je také málo komunitních projektů, díky kterým by se cizinci víc zapojili do života v daném místě.

Lidi různých národností podle mě hodně sbližují akce týkající se mimo jiné jídla a vaření. V Praze jsou oblíbené a hojně navštěvované třeba festivaly RefuFest nebo Barevná devítka.

Jsem ráda, že se podobné festivaly konají, že se slaví různé svátky a podobně, zároveň by se podle mého názoru mělo jít dál. Od samotných migrantů jsem slyšela, že je tam mnozí vnímají jen skrze jídlo, že oni uvaří, místní si to koupí, ale moc si s nimi nepopovídají. Ztrácí se kontakt. Přínos a své místo takové akce ale určitě mají.

Mluvily jsme o slabých stránkách. Kde je naopak silná stránka v českých regionech?

Docela dobře jsou nastavené například kurzy češtiny, které jsou dostupné díky integračním centrům ve všech krajích Tím však neříkám, že jich je dost, mnohdy je kapacita naplněna takřka přes noc, protože poptávka je velká.

Připravujete také materiály pro neziskové organizace, které často zajišťují sociální služby pro migranty v regionech?

V rámci projektu vznikne také manuál pro terénní práci s migranty. Různé neziskovky ji totiž mají nastavenou trochu jinak. Záleží, jaká je jejich cílová skupina, jakou mají kapacitu, jak mohou být financované a podobně. V rámci přípravy manuálu jsme spolupracovali se zástupci různých organizací, proto věřím, že z toho vznikne kompilace, která umožní vzájemné předávání zkušeností.  Každý to dělá trochu jinak a můžeme se vzájemně inspirovat. 

Databáze inspirativních projektů

Výstupem projektu je také online databáze projektů zaměřených na lokální integraci cizinců na území České republiky za posledních dvacet let, jejíž součástí budou právě i příklady dobré praxe ze zahraničí, které by bylo možné přenést do českého prostředí. Můžete nějaký příklad dobré praxe představit?

V rámci projektu jsme navštívili několik měst v Německu, kde mě nadchl projekt komunitní zahrady pro uprchlíky. Ta vznikla v prostoru bývalých sovětských kasáren, kde aktuálně funguje divadelní spolek. V roce 2016, kdy do země přišla silná vlna uprchlíků, se lidé z divadelního spolku rozhodli, že vytvoří komunitní zahradu, kam budou zvát sousedy a pořádat s uprchlíky společné akce. Koncept se mi velmi líbí. Uprchlíci jsou zapojováni do divadelních her, především je to ale místo setkávání, kde mohou být společně s místními, mohou si povídat, přičemž k ničemu nejsou nuceni. Hodně mě zaujal i humor vedoucí k tomu, aby se lidé na začátku uvolnili. Měli tam třeba zasazenou libanonskou mrkev nebo různé plodiny, které jsou pro nás už běžné, ale pocházejí z asijské kuchyně. Tím si místní lidé uvědomili, že ne všechno, co přichází z venku, třeba z východu, musí být špatné. Tento koncept by myslím mohl být přenositelný i do Česka. I zde totiž vnímám trend, aby komunitní zahrady vznikaly například na sídlištích. Jelikož tam žije i plno cizinců, bylo by dobré je do těchto projektů zapojovat.

Před lety jsem zažila sbližování lidí v Blansku, kde v automobilovém průmyslu působilo mnoho lidí z Mongolska. Na asi padesátičlennou demonstraci neonacistů tam společnou akcí reagovaly tisíce místních Čechů i Mongolů společně s vedením města, zaměstnavatelem i poslankyní. Konal se česko-mongolský den, kde vystupovaly české i mongolské dětské pěvecké či taneční soubory nebo se mluvilo o zvycích v Mongolsku i Česku. Je tohle také cesta?

Určitě. Aby člověk změnil svůj názor na určitou skupinu lidí, musí s nimi přijít aspoň trochu do kontaktu. Tedy nesoudit podle toho, co si přečte nebo někde slyší. Není nad osobní zkušenost.

Existují v českých regionech další příklady dobré praxe?

Bude jich víc, ale ráda bych zmínila projekt Magistrátu města Brna, v rámci kterého vznikla pracovní místa pro interkulturní pracovníky. Nejde přitom o spolupráci s neziskovými organizacemi jako v jiných městech, ale interkulturní pracovníci jsou přímo zaměstnanci magistrátu. Líbí se mi, že tam využívají velkou škálu jazyků. Jsou tam zaměstnáni interkulturní pracovníci nejen pro ukrajinskou či vietnamskou komunitu, ale třeba i člověk, který spolupracuje s moldavsko-rumunskou komunitou, která je na rozdíl od jiných regionů v Brně docela velká.

Foto: MKC Praha

 

Ina Avramioti

Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Moldavské státní univerzity, od roku 2006 žije Praze. Věnuje se tématu migrace, přičemž se zaměřuje na prevenci obchodování s lidmi a vykořisťování. Jako pracovnice v terénu, lektorka a tlumočnice spolupracuje s řadou českých neziskových organizací. Od května 2018 je komunitní pracovnicí pro cizineckou komunitu na Praze 13. V Multikulturním centru Praha pracuje od září 2017, věnuje se tématu integrace migrantů a jejích postavení na trhu práce.

Andrea Cerqueirová

Andrea Cerqueirová se narodila v Praze 17. 8. 1972, její matka je Češka, otec Brazilec. Vystudovala SEŠ. Poté krátce pracovala v Československé obchodní bance, následně již převážně v tisku. Nejprve jako písařka a korektorka, později jako redaktorka. Momentálně publikuje mimo jiné v magazínu Náš Region nebo Revue Sondy.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 346
E-mail: jan.ditko@mkc.cz

 

Tento projekt je financován z ESF prostřednictvím OPLZZ a státního rozpočtu ČR.

Evropský integrační portál integrace v členských státech EU


Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect