Ženy za pokladnou – jak se žije v ČR prodavačkám v supermarketech? Odpovědi hledal tým výzkumníků
Výzkumníci a výzkumnice se rozhodli pro kvalitativní výzkum, tedy provedli hloubkové rozhovory s celkem 16 českými a ukrajinskými prodavačkami v Praze a Středočeském kraji. „Naším cílem nebylo vytvářet statistiky, ale spíše právě zjistit, co se za čísly skrývá – jaké jsou skutečné problémy a přání pokladních v supermarketech. Víme, že v tomto povolání mohou být ženy, zvláště migrantky, velmi zranitelné a je to velmi náročná, přitom špatně placená práce,“ vysvětluje Petr Kučera z Multikulturního centra.
Výzkumníci z dostupných informací usuzují, že mezi pracovníky ve velkých obchodech s potravinami najdeme 80 % žen a z nich může být i více jak polovina starších 45 let. Migrantky tvoří pouze 5 % z celkového počtu pracovníků v tomto odvětví – je to dáno především jazykovou bariérou. „Za pokladnu usedají migrantky, které již jsou v České republice delší dobu. A i když si stěžují na nízkou mzdu, z hlediska zaměstnání, která jsou jim dostupná, pro ně může být práce v supermarketu relativně lepším zdrojem obživy“, říká Kučera. Z výpovědí migrantek ale vyplývá, že toto povolání je pro ně problematické proto, že se jsou dennodenně v kontaktu s velkým množstvím lidí a jsou tedy vystaveny i xenofobním útokům nebo reakcím ze strany zákazníků. „Zákaznice začala nadávat, že tady pracuje hodně Slováků a hodně Ukrajinců a že jim berou práci. Začala mi nadávat, abych běžela na Ukrajinu a že nás tady nesnáší, a já už to nevydržela, slzy v očích, tak říkám, víte co, já vám to nepřeju, to co zažila já,” popsala svou zkušenost pokladní původem z Ukrajiny.
Přesčasy, tlak na výkonnost, přetíženost – hlavní problémy prodavaček
Hlavní problémy pracovnic v supermarketech jsou ale společné všem bez rozdílu národnosti – jedná se především o důsledky neustálého tlaku na konkurenceschopnost, díky kterému provozovatelé řetězců hledají způsoby, jak snížit náklady. „Identifikovali jsme několik způsobů, jak se tento tlak negativně projevuje na pracovním a v důsledku pak i osobním životě zaměstnankyň – jednak je to zvyšování objemu práce, neplacené přesčasy, různé nestandardní pracovní úvazky a pak také vytváření modelu, který jsme nazvali jako ‚univerzální pracovník," shrnuje hlavní problémy sociolog Tomáš Bek. V praxi se tento model projevuje tak, že z důvodu tlaku na flexibilitu dochází k zásadním proměnám práce prodavaček – v některých obchodních řetězcích tato pozice úplně zaniká v podobě, v jaké ji známe a pokladní fungují jako univerzální pracovnice, které je možné podle potřeby poslat na jakýkoliv úsek. Pokud není zrovna mnoho zákazníků na kase, může být z pokladní uklízečka, skladník nebo může třeba třídit zboží v regálech. „Když je fronta, tak ten, který doplňuje zboží, musí nechat své práce a jít na šéfův pokyn na pokladnu obsloužit zákazníky. Obslouží je a za 20 minut pokladnu zavře. Pak se zase vrátí ke své práci. Když je větší provoz, tak ho tam takhle volají třeba třikrát, čtyřikrát do hodiny. A jaký to má výsledek? Je akorát naštvanej, dojde na pokladnu a plete kódy, vrátí se a zapomene, co doplňoval. Je jak hadr na holi,“ popisuje v rozhovoru pokladní.
Obecně všechny osoby v rozhovorech ve výzkumu potvrzují, že dochází k narůstání pracovní zátěže – snižování počtu zaměstnanců jednak vede k tomu, že méně lidí musí zvládat stále stejné objemy práce (tedy pracují více za menší mzdu), a za druhé, ačkoli jsou stálí zaměstnanci doplňováni pracovníky na flexibilní úvazky, neděje se tomu v dostatečné míře. Pro zaměstnance, kteří navíc mají onen „flexibilní“ úvazek (částečné úvazky, dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti, agenturní pracovníci), mohou být ve velmi nevýhodné pozici. Tyto úvazky firmám umožňují flexibilně upravovat množství pracovníků a pracovnic v obchodě podle aktuální potřeby, ale zaměstnanec tak nemá jistý výdělek. V obchodě se tak zaměstnanci dělí do několika kategorií v závislosti na typu pracovního poměru. „Šla jsem na brigádu na pokladny. Po dvou letech mě pak vzali na úvazek. A i to je na 6 hodin. Takže já si nemůžu dovolit marodit, nemůžu si dovolit vůbec nic. Je to hrozný, bojuju o to, aby mi dali těch osm hodin,“ líčí pokladní své postavení.
Jev, který je podle výpovědí z výzkumu běžný, je tzv. „okrádání o hodiny“ – úklid na úseku, počítání kasy, které nejsou vykázané jako součást pracovní doby. Jak již bylo zmíněno, pracovnice se navíc často setkávají i s tím, že jsou jim prodlužovány směny bez nároku na odměnu za vykonanou práci – a jsou tedy nucené vykonávat neplacené přesčasy. Zaměstnavatelé argumentují tím, že pokladní mají svou práci stihnout v pracovní době, ale zde opět narážíme na model univerzálního pracovníka – ten totiž nemůže mít téměř nikdy všechno hotové. „Když jsou fronty, tak je nezajímá, že jsem už šest hodin neměla přestávku. Musím nejprve udělat fronty, nebo nás ještě odvolají z přestávky. Člověk si ohřeje jídlo a pak ho vyhodí, protože ho ohřívat podruhý nemůže,“ popisuje časový tlak pokladní.
Mzdy na hranici chudoby jsou v supermarketech běžné
Posledním, ale zdaleka ne nejméně důležitým faktorem, který činí práci v supermarketech značně stresující, jsou nízké mzdy. Medián hrubé mzdy za práci prodavaček je 14 646 Kč za plný úvazek. Tento údaj však platí pro všechny prodavačky nezávisle na tom, v jaké specifické oblasti maloobchodu pracují – proto lze tedy usuzovat, že mzdy v hypermarketech a supermarketech mohou být ještě nižší. Mzdy informantek výzkumu se pohybovaly mezi 11-15 tisíci korun.
Obecně lze tedy říci, že pokud se jedná o jediný příjem rodiny, mnoho zaměstnanců supermarketů se pohybuje na hranici chudoby, někteří dokonce na hranici životního minima. „Nízké mzdy a nemožnost pracujících z nich vyžít v důsledku kladou požadavky na stát a na jeho sociální systém,“ upozorňuje Tomáš Bek. Náklady, které by měli hradit zaměstnavatelé, se tak přenáší na rodiny a na sociální stát.
Nízké mzdy a vysoké pracovní vypětí se samozřejmě projevují na osobním životě prodavaček. Tím, že balancují na hraně chudoby, například často přecházejí nemoci nebo si v případě nemoci berou dovolenou, jsou nucené si hledat doplňující příjmy (není ani výjimkou, že si na jiné prodejně stejného obchodního řetězce berou ještě brigádu). Ve svém postavení jsou tak extrémně zranitelné – jsou v situaci, kdy si nemohou dovolit i takto špatně placenou a stresující pozici opustit a v důsledku tedy představují „ideálního zaměstnance“, který je například ochotnější i pracovat přesčasy. Pokladní z Prahy popisuje svou zkušenost: “Dávali mi 10 400 hrubého. Až tenhle rok to zvedli na 12 tisíc. Ale máme občas i přesčas, takže to je dobrý. Šli jsme třeba na čtrnáctky, to bylo často, za měsíc to pak bylo i 180, i 210, 220 hodin práce, to pak dostanete tak kolem 17 nebo 18 tisíc.”
Flexibilní úvazky se přitom obecně považují za nástroj slaďování rodinného a pracovního života a v mnoha povoláních ženy naopak volají potom, aby jim bylo umožněno formou zkrácených úvazků či dohod zůstávat v práci i pří péči o dítě. V případě takto nízké mzdy ale nemohou flexibilní úvazky takto fungovat, protože není možné z nich rodinu uživit.
Nutnost kompenzovat nízký příjem v zaměstnání v obchodě dalším – zpravidla také nízkým – příjmem v jiném zaměstnání pro pracovnice pečující o děti v důsledku znamená, že většinu bdělého času v týdnu i o víkendech tráví v placených zaměstnáních, přípravou jídla a péčí o domácnost. Vztah s dětmi v předškolním a školním věku se v rozhovorech s prodavačkami často redukoval na materiální zabezpečení všeho, co děti pro svůj rozvoj potřebují. Jenom málo z informantek výzkumu mělo čas například na přátele nebo kulturní či jiné zážitky.
Co si ženy za pokladnou přejí? Hlídání dětí a příjemnou vedoucí
Na otázku po tom, co by jejich povolání učinilo jednodušší, ženy s dětmi odpovídají – možnost hlídání dětí a především vstřícnost vedoucí prodejny v organizování směn. „Možnost skloubení pracovního a rodinného života, která v důsledku znamená spokojenější život pro zaměstnance, tedy v důsledku závisí na individuální dobré vůli pracovníků v manažerských pozicích, vstřícnosti kolegyň a kolegů a na výpomoci rodinných příslušníků,“ charakterizuje situaci žen s malými dětmi výzkumnice Ľubica Kobová.
I prodavačky se standardními pracovními smlouvami na dobu neurčitou tak zažívají pocity nejistoty. Ty nemají ani tolik společného se strachem o ztrátu zaměstnání, jako spíš s pocity ztráty kontroly nad svým osudem. Nízké mzdy a vědomí, že níže už na žebříčku zaměstnání klesnout nelze, je zdrojem frustrací. Zaměstnankyně mají navíc jen malé vyhlídky na kariérní růst. Tento jev, který se odborně označuje jako „prekarizace práce“, však rozhodně není přítomný jenom v sektoru práce v supermarketech a hypermarketech – naopak se jedná o velmi rozšířený fenomén, který postihuje stále více pracovníků a pracovnic.
„Zjištění z výzkumu ukazují, že je zapotřebí aktivně hledat cesty, jak zlepšovat nejen konkrétní podmínky práce, ale i důstojnost práce prodavaček a prodavačů,“ shrnuje Petr Kučera, „volná ruka trhu tu zřetelně selhává."
Kontakt: Petr Kučera, petr.kucera@mkc.cz, 777 965 776
Tomáš Bek, tomas.bek@mkc.cz
Ľubica Kobová, lubakoba@gmail.com
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
Sociální geograf, spoluzakládal Centrum pro společenské otázky - SPOT, kde působí jako výzkumník. V MKC Praha je koordinátorem projektu Ženy za pultem. Proměny práce a pracovních podmínek domácích a zahraničních pracovnic v obchodu.