Hranice jako strukturální násilí a prostředek devastace planety

Základní rozdíl mezi běžným a strukturálním násilím si Jones vypůjčil od sociologa Johana Galtunga. Zatímco běžné násilí jako záměrné použití fyzické síly vůči druhému, které má za následek určitou formu poškození, lze jasně spojit s osobou, která jej působí, u strukturálního násilí nelze určit konkrétního původce. Jde o násilí zakotvené ve struktuře a projevující se nerovnoměrným rozložením moci způsobující nerovné životní příležitosti.

Kniha se snaží zpochybnit představu hranic jako přirozené součásti našeho světa. Dle Reece Jonese jsou hranice něčím nepřirozeným a bezohledně vytvořeným. V mediálním světě je násilí přičítáno okolí hranic: pašerákům, kteří se přes ně snaží nelidským způsobem propašovat ilegální migranty nebo obchodu s drogami a zbraněmi. Autor se ale snaží dokázat, že nikoli okolí hranic, nýbrž jejich samotná existence je protkaná prvotním násilím. Neustálé posilování hranic, které je umožněno lepšími technologiemi a propracovanějšími postupy ostrahy, druhotné násilí v okolí hranic neredukuje ani na něj nereaguje, nýbrž je právě zdrojem a tedy prvotní příčinou násilí.

Protimluv ke globalizaci

Autor sleduje několik všeobecně známých migračních tras a analyzuje je z pohledu historického, společenského, strukturálního, symbolického i ekonomického. V oblasti finanční zdůrazňuje především extrémní finanční nákladnost projektů, které mají za cíl hranice střežit. První kapitola si pohrává s rozporem vycházejícím ze samotných základů evropského myšlení. Evropa, která dříve orodovala za volný pohyb osob, nyní kartu obrací a opevňuje své břehy, což má za následek tisíce úmrtí ročně ještě předtím, než se tito lidé vůbec mohli do Evropy dostat. S další kapitolou Jones přesouvá svou pozornost k americko-mexické hranici. Tím, kdo má v obou těchto případech na svědomí zbytečná úmrtí, je tedy obecně vzato Západ, který se dlouhodobě snaží všemi možnými prostředky své území zakonzervovat a limitovat tak možnosti, jak hranic dosáhnout. Jonesovi se zdá, že omezování volného pohybu obyvatel planety stojí v opozici k postupující globalizaci, jejíchž ekonomických výhod státy čerpají.

Po návštěvě Izraele, který disponuje nejkomplexnější sítí opevnění na světě, Austrálie a Bangladéše, jehož hranice s Indií má na svědomí nejvíce úmrtí způsobených pohraničními systémy ostrahy, autor dochází k obecnějším závěrům: Nejen bohaté západní státy, ale i mnoho dalších zemí po celém světě spatřuje v budování hranic a opevňování svého území klíčový krok na cestě ke správnému vnitrostátnímu fungování.

Tyto kroky přitom nejsou strategií defenzivní, nýbrž zcela ofenzivní. Stát v současnosti zůstává dominantním zdrojem světové politické moci. Opevňování hranic neznačí sílu a suverenitu státu, který si takto počíná, nýbrž právě „poslední lapání po dechu umírajícího politického systému založeném na teritoriálně definovaných národních státech,“ cituje Jones profesorku politologie na Kalifornské univerzitě Wendy Brown.

Historické omezování chudých a klimatická hrozba budoucnosti

Od konkrétních příkladů a osobních příběhů z oblasti Středozemního moře nebo hranic Mexika se Spojenými státy a Izraele s Palestinou se autor přesouvá k obecnějšímu ohlédnutí za historií budování hranic. V současném omezování volného pohybu spatřuje výsledek historicky dlouhodobé tendence kontrolovat pohyb chudých, což má dle něj kořeny již v otroctví a chudinských zákonech.

V úplném závěru Jones prozřetelně spojuje politiku hranic s čím dál akutnější otázkou klimatické a ekologické krize, na které však tato politika není schopna adekvátně reagovat. Čtenáři by se mohlo zdát, že mezi ekologií a hranicemi nemůže existovat pojítko. Tento dojem však Jones rychle vyvrací: fyzické hranice ve své technologické dokonalosti zabraňují dříve přirozenému přesunu druhů, které se v oblastech v okolí hranic (americko-mexických či třeba izraelsko-palestinských) hojně vyskytují. Mohutné zdi s hlubokými základy také zadržují vodu, která by se jinak v tenkých proudech dostávala rovnoměrně do celé oblasti. A nakonec samotná výstavba zdí a jiných opevňovacích technologií vyžaduje budování rozsáhlé infrastruktury, často narušující přirozené ekologické systémy.

Kromě těchto příkladů okamžité ekologické devastace přináší hranice i další dopady související s klimatem. Systém a politika hranic je spojena se způsobem rozdělování přírodních zdrojů. O jejich užívání, nebo dokonce nadužívání se tedy neuvažuje v globálním měřítku, nýbrž v mezích ohraničeného území, jež disponuje možností si o nich rozhodovat samo. Reece Jones tedy knihu zcela příhodně zakončuje apelem na debatu o transformaci systému hranic tak, jak jej známe. Obzvlášť tehdy, když se takovým způsobem – jak ve zbytku knihy prokládá příklady z celého světa – protiví nejen humanismu, ale také planetě.