Život po apartheidu, čtvrtý díl: Útoky na farmáře
Na přelomu milénia byly vraždy na jihoafrických farmách na vzestupu. Proto se jimi v roce 2003 zabývala speciální vyšetřovací komise. Přezkoumala několik tisíc činů, u kterých se podařilo dopadnout pachatele, a rasový motiv byl zaznamenán ve 2 % případů. K obdobnému závěru pak došla i Komise pro lidská práva, která se těmito činy na popud afrikánských organizací zabývala v roce 2014. Se závěry se podle zprávy komise ztotožnili také různí aktéři, kteří před komisí vypovídali – včetně organizace AfriForum, která je jak v domácím, tak i v mezinárodním měřítku zřejmě nejsilnějším hlasem snažícím se přitáhnout pozornost k těmto činům. Jediný z aktérů, který před komisí trval na tom, že tyto činy mají rasový motiv, byla farmářská asociace TAUSA.
Při naší schůzce v Pretorii se na to ptám ředitele TAUSA Bennieho Van Zyla. „Samozřejmě, že v některých případech jde o běžnou kriminalitu, ale mnohé z útoků se vyznačují velkou brutalitou. Člověku, kterému jdete něco ukrást, prostě nesvážete nohy a netáhnete ho kilometry za autem. To není běžná kriminalita. A to nás znepokojuje,” vysvětluje své stanovisko. „V takovém případě nelze říct, že motivem činu bylo vloupání. Je mi líto. Musí tam být jiný důvod – nenávist, rasismus, odplata.” A právě ochromující nenávist zmiňuje další z obětí násilné loupeže, čtyřicátnice Maddie.
Rozpálená žehlička
Je něco po poledni. S majitelem bezpečnostní agentury Trevorem znovu drkotáme kamenitými cestami jeho bílým pick upem s logem firmy Conserv, zatímco mi cesta skýtá dechberoucí výhledy na okolní kopcovitou krajinu. Od Petera a Anne Marie Binggelliových, kteří se stali oběťmi ozbrojené loupeže před téměř patnácti lety, míříme za Maddie, manažerkou v místní nóbl restauraci. Podnik sestává z několika objektů, v nichž se snoubí tradiční africký styl kruhovitého půdorysu s modernou. Už je po polední špičce, a tak je většina stolů po našem příjezdu volná. Maddie sedí u vchodu a přepočítává účty. Jak nás zmerčí, vydá se přímo k Trevorovi, který mě pohotově představuje. Maddie se mi zadívá dlouze do očí a po chvíli řekne: „Jo, tobě to řeknu.”
Sedáme si venku k fontáně a čekáme, až bude mít manažerka přestávku. Po chvíli se přiřítí a dává se do vyprávění, které postrádá jakékoliv emoce. „Byl pátek večer, přijela jsem z práce a spolu s partnerem a bratrem, který k nám přijel na pár dní na návštěvu, jsme povečeřeli,” vzpomíná prošedivělá čtyřicátnice, která v té době žila na farmě asi deset let. Přestože šlo tehdy o příjemný večer, Maddie se necítila ve své kůži. Už několik dní měla pocit, že se něco stane. Ten večer byl dojem ještě intenzivnější. Zdálo se jí, že rodinu někdo sleduje. Bratr s partnerem proto prošli okolí domu, nic však nenašli. A tak se šlo spát. „Přesně o patnáct minut později jsem uslyšela obrovskou ránu. Bylo to jako výstřel,” vybavuje si Maddie. Jen o pár okamžiků později do ložnice vnikla čtveřice mužů v maskách. Rozmlátili mříž v okně, které Maddiin bratr zapomněl zavřít a tamtudy do domu vnikli. „První slova, která z vedoucího skupiny vyšla, byla: ‚Jestli budete spolupracovat, nezabijeme vás.’ Představ si, že ležíš v polospánku v posteli, otočíš se a vidíš černocha s pistolí u hlavy tvého partnera. Co bys udělal?” ptá se Maddie.
Lupiči pár svázali tkaničkami od bot a do ložnice přitáhli také Maddiina bratra, který se do té doby o patro níž díval na televizi. „Opakovali pořád dokola, že vědí, že tu máme peníze. My jsme je ale ujišťovali, že sejf je prázdný,” vybavuje si Maddie. Útočníci proto zavolali ženě, která loupež zorganizovala a od ní se dozvěděli, že si spletli dům. V plánu bylo vyloupit hlavní budovu majitelů farmy, od nichž si svázaný pár pronajímal jeden z objektů. „A co udělali, když zjistili, že jsou ve špatném domě? Další dvě hodiny nás mučili,” říká Maddie a ani nyní její hlas neodhaluje emoce.
Pachatelé trojici mlátili svazky klíčů, rukojetí pistole, polévali je vařící vodou. „Dokážeš si představit, co je pro ženu, když jí mezi prsa naliješ horkou vodu?” pokládá řečnickou otázku a náhle se jí zalesknou oči. „To se prostě nedělá,” dodává. „Pak mi do pusy strčili nůž s tím, že ji potřebují pořádně otevřít, aby mi mohli nalít horkou vodu až do krku. Já s horkou vodou radši kafe a cukr,” dává se do hořkého smíchu. „To byl vtip. Je to způsob, jak se s tím vyrovnávám, víš?” A smích pokračuje.
„Pak se rozhodli, že je ta horká voda už moc nudná, a tak zapojili do elektriky žehličku a začali nás na střídačku pálit,” pokračuje ve vyprávění. „Spálili mě žehličkou vedle přirození, popálili mi nohy a rameno. Jako krávě! Je to už šest měsíců a pořád se to ne a ne zahojit,” říká a vyhrnuje rukáv, aby svá slova doložila. Odhaluje tak velkou růžovou a stále poměrně čerstvou jizvu ve tvaru plotýnky.
Nenávist v očích
„Neměla jsem strach. Nechtěla jsem je prosit o život,” říká se skelným pohledem. „Nebýt Boha, tak tu dnes nejsem. To ti povídám,” kýve na mě hlavou. „Víš, co mě vyděsilo nejvíc? Nebyla to skutečnost, že jsem měla u hlavy pistoli, která se při výstřelu zasekla. To mě nevyděsilo,” říká. „Děsila mě ta nenávist v jejich očích. Na tu nezapomenu. Zlomilo mi to srce,” pokračuje. „Kopali do mě a křičeli, že jsem bílá kurva. Že nás tady nechtějí,” líčí. Připouští, že vždy věřila v to, že si lidé dokáží odvěké křivdy, které historii JAR provází, odpustit a žít v míru.
Ani brutální napadení jí však její ideály úplně nevzalo. Naprostá většina jejích kolegů v restauraci jsou černoši a byli to právě oni, které zpráva o mučení, jež jejich nadřízená zažila, zasáhla. „Když jsem to kolegům řekla, tak dva z nich chtěli jít pachatele najít a vlastnoručně zabít. Musela jsem je zastavit. Byli z toho zničeni,” vzpomíná.
Maddie po celou dobu opakuje, že se přes celou věc přenesla. Je však zřejmé, že své trauma tak rychle přemoci nedokáže. I když sebevíc chce. Trevor o ní mluví jako o drsné holce. A to je právě možná i důvod, proč se tak vehementně snaží pro okolí nosit masku ženy, která se s traumatickou záležitostí zvládla bez okolků srovnat. Když se pak loučíme, rázná Maddie ke mně přistupuje a překvapivě říká: „Chceš obejmout?” A tak zatímco mám hlavu u jejího ucha, říkám tiše, aby se nebála dát svou nepohodu najevo. „Neboj, já to zvládnu. Slibuju.” A mizí v restauraci, kde akorát začíná večerní špička.
Stalking a výhružky
Právě nenávist, o které Maddie mluví, obestírá také narativ o bílé genocidě v JAR a cílených rasistických útocích na bílé farmáře. Debaty na toto téma bývají velmi vypjaté a ti, kteří se rozhodnou veřejně vystoupit, bývají terčem výhrůžek a stalkingu. Právě proto, že se také díky sociálním sítím virálně do světa šíří příběhy farmářů, kteří byli brutálně mučeni – podobně jako například Maddie se svým partnerem – bývá konstruktivní diskuse téměř nemožná. Když se proto snažím během svého pobytu v JAR oslovit několik odborníků na toto téma, kteří narativ o bílé genocidě na základě statistik a dat z výzkumů rozporují, nejsem příliš úspěšný. Řada z nich už se veřejně vyjadřovat nechce. Poskytnout mi rozhovor se proto zdráhala i profesorka Elmien Du Plessis, která je častou kritičkou největší afrikásnké organizace AfriForum, jež je v komunikaci útoků na farmy a jejich obyvatele velmi hlasitá a podle Du Plessis manipuluje v interpretaci statistik.
„Před dvěma lety jsem se opravdu bála. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu ve veřejných vystoupeních pokračovat. Přiznám se, že teď už se kvůli tomu víc straním a neříkám úplně všechno, co bych říct chtěla,” vysvětluje profesroka v právnické kanceláři svého manžela v Johannesburgu, kde se spolu nakonec setkáváme. Právě tvář organizace AfriForum, Ernst Roets, natočil v té době video, ve kterém kritizoval profesorku Du Plessis a její argumenty proti způsobu, jakým on sám nakládá se statistikami. Profesorku vinil z bagatelizace hrůzných činů konkrétních lidí, jejichž jména zmiňoval, a zvláštní důraz kladl na děti.
Po zveřejnění videa její komunikační kanály zaplavily výhrůžky smrtí. „Přicházely z celého světa, zejména přes Facebook a Twitter formou zpráv. Měla jsem také noční telefonáty, opakovaly se každou noc ve tři ráno. Někdo pak také zjistil údaje o mé rodině a sdílel je na sociálních sítích,” popisuje. „Nejvíc mě zasáhla zpráva, že doufají, že budu jednoho dne znásilněna a zavražděna a oni budou stát a přihlížet. Bylo tam mnoho sexuálního podtextu, protože jsem žena. Hodně zpráv se týkalo mého vzhledu a částí mého těla. A zevnitř afrikánské komunity dostávám zprávy, že jsem zrádkyně, že jsem zaprodaná a že jsem se vykašlala na vlastní lidi,” dodává.
Když se pak Ernsta Roetse na dopad, jaký jeho video na profesorčin život mělo, ptám v jeho kanceláři v Pretorii, zdůrazňuje kontext. „I mě vyhrožovali, že mi zabijí děti. Lidé psali, že nám přijdou vyhodit do vzduchu kanceláře. Na Twitteru mi jeden člověk vyhrožoval, že mi přijde uříznout hlavu. Lidé mi píší, že znají mé sousedy, kteří jim umožní přístup do mého domu,” vypočítává. Takové výpady však považuje za součást své práce a podobná měřítka aplikuje také na profesorku Du Plessis. „Mluvíme o akademičce, která se kontroverzně vyjádřila o vraždách farmářů. Naznačovala, že to není tak zlé. Není překvapivé, že dostala výhrůžky. Nemyslím, že jde o něco výjimečného. Neříkám ale, že to je přijatelné,” uzavírá.
Titulní foto: Maddie a jizva od žehličky. Autorem všech fotografií, kde není přímo uvedeno jinak, je Lukáš Houdek.
Líbil se Vám článek? Přečtěte si i ostatní díly seriálu o životě po apartheidu v Jihoafrické republice od Lukáše Houdka:
je romista, umělec, dokumentarista a stojí za kampaní HateFree Culture. Je držitelem Novinářské ceny na svůj rozhlasový dokument o stigmatizaci albínů v Ghaně. Letos odjel do JAR, aby zmapoval situaci bílých farmářů a jejich údajné genocidy. Vznikla tak série reportáží i podcast Českého rozhlasu s názvem Pohrobky apartheidu.
