portál pro úředníky o lokální integraci cizinců

MigraceOnline.czPřečtěte si - občanství a participace › Dodávám ženám, mužům i dětem sebevědomí, říká Aranka Balážová z romské ženské skupiny Manushe

Dodávám ženám, mužům i dětem sebevědomí, říká Aranka Balážová z romské ženské skupiny Manushe

27. 8. 20
Zdroj: migraceonline.cz

„Ahoj Aranko, zdravím tě! Doufám, že se máš dobře!“ V Bruntále stačí strávit byť jen pár hodin s Aurélií Balážovou, které nikdo neřekne jinak než Aranko, a pochopíte, že je ve městě známou osobností. Vede místní romskou ženskou skupinu Manushe, a jejím cílem je, aby ženy, děti i muži získali sebevědomí, mohli se věnovat tomu, co je baví, a byli šťastní.

Aranka vystudovala předškolní a mimoškolní pedagogiku. Působí na bruntálské Základní škole Školní 2 jako asistentka pedagoga, věnuje se mimoškolní činnosti a spolupracuje s učiteli i rodiči dětí. „Pro děti na základní škole využívám spolupráce s nadací Patron, která těm, jejichž rodiny mají finanční problémy, přispívá na obědy nebo na nejrůznější pomůcky včetně počítačové techniky. Využívám veškerých způsobů, které mohou pomoci,“ zahajuje Aranka své vyprávění.

K dětem uplatňuje individuální přístup. „Nemám a nechci mít tendenci pomáhat výhradně romským dětem. Snažím se pomáhat všem, které to potřebují,“ říká. Když dítě pozná, že někomu ve škole záleží na tom, aby se dobře učilo a bylo šťastné, přepne se „na zvláštní baterky“, což by podle Aranky potřebovali i mnozí dospělí. „Dítě ví, že má za sebou někoho, kdo mu může a chce pomoci. Je krásné vidět, jak dítě stoupá,“ vysvětluje.

Dětem se nechce z doučování

Na škole působí sedm let. „Na začátku to vypadalo, že bude nemožné děti k učení motivovat. Učitelé na mě koukali divně, dávali najevo přesvědčení, že to nedokážu. Dnes mohu hrdě říci, že do školy i na doučování chodí děti rády, z doučování dokonce ani nechtějí domů,“ usmívá se Aranka. „Doučování je postaveno tak, že děti mají potenciál se ve vzdělání posunout, není to stylem ‚musíš, protože něco nezvládáš‘, ale ‚jestli chceš, můžeš, poskytneme ti to‘. Děti to víc motivuje,“ dodává.

Doučování probíhá i formou her (s různými kartičkami nebo třeba na obchod), k dispozici jsou didaktické pomůcky, které dětem pomáhají s rozvojem, nebo programy pro výuku angličtiny. „Děti se s lektory přátelí a nebojí se s nimi komunikovat. Nemají strach, že dostanou úkol, který nedokážou splnit. Samy se ptají učitelů, zda mohou za malou jedničku vypracovat úkol nebo napsat referát navíc,“ přibližuje Aranka. Průběh hodiny v doučování si děti určují samy, jelikož nejlíp vědí, co si potřebují či chtějí procvičit.

Skupina s týmovým duchem

„Musíme samozřejmě dodržovat nějaké mantinely. Osvědčila se mi například forma, kdy nahodím udičku, respektive zvednu téma, přičemž vypozoruju, na co se dítě chytne. Rozhodnutí je pak na něm. Ať již v tom, co si vybere, či v tom, zda vůbec na doučování chce,“ pokračuje Aranka. Těší ji, že děti si o doučování mezi sebou vyprávějí. „Snažím se, aby všechny děti mezi sebou spolupracovaly a vytvářely skupinu s týmovým duchem,“ říká.

Doučování probíhá i nyní o prázdninách. A děti se na něj i v tuto dobu, kdy jsou vedra a mnohé z nás to táhne někam ven k vodě, těší. „Každé pondělí vyrážím do terénu, dovedu děti do školy, kde máme dva lektory. Když doučování skončí, děti zase dovedu zpět domů,“ uvádí Aranka. „Na začátku doučování se jich ptám, jak se cítí. Některé třeba nechtějí mluvit, tak na malý papírek nakreslí smajlíka, který má jejich pocity vyjádřit. Je fajn, když se smajlíci usmívají, někdy tam jsou ale přirozeně i plačící nebo mračící se. Když se někomu třeba nechce číst, řeknu mu, ať nečte a sleduje nás. A třeba za chvíli už chce, čtení ostatních jej vtáhne,“ přibližuje průběh doučování. 

Aktivní malí čtenáři

„Chci též, aby dětem záleželo na tom, co dělá ten druhý, jak se cítí, jestli ho něco netrápí, zda náhodou nepotřebuje spolužákovou pomoc,“ pokračuje. Děti chválí nejen za to, že v něčem vyhrají, ale třeba i za to, že si dokážou zavázat tkaničky. „To je přece perfektní,“ říká Aranka. Probírá s nimi různé věci. Pochvaluje si i spolupráci se speciálním pedagogem, OSPOD nebo školní psycholožkou. A samozřejmě také s rodiči, které vnímá jako rovnocenné partnery. „Mluvím s nimi na rovinu,“ zdůrazňuje.

Aranka otevřela také čtenářský klub. Už třetím rokem dvakrát měsíčně dochází s dětmi do knihovny, kde společně čtou knížky. „Ze začátku jsem dětem předčítala já nebo úžasná paní knihovnice, dnes čtou děti nám. A krásně. Mají o to obrovský zájem, knihovnice je z nich nadšená,“ usmívá se Aranka. „Holky přijdou do knihovny, najdou si svoje místečko, lehnou si, vezmou knížku a čtou. Lidi z majoritní společnosti, co tam chodí, občas jen nevěřícně koukají,“ dodává.  

Předsudky lidi ochuzují

Podle Aranky je chyba, že v mnoha školách není vyučována romská historie, jinak by pohledy tak nevěřícné být nemusely. „Předsudky ubližují hlavně tomu, kdo je má. Ochuzuje se o romskou kulturu, která je bohatá a krásná. Co jsem ale tady, hodně lidí z majority už má na Romy jiný pohled. Nezřídka totiž řeknou, že je znají, vědí a viděli, co dokázali. Není zkrátka nad osobní zkušenost,“ říká. „Jsem hrdá Romka, která miluje svou kulturu, komunitu, lidi, kteří mají sílu se zvednout,“ dodává.

Každý měsíc v knihovně s dětmi také něco vyrábějí. „Třeba na Vánoce děti pro rodiče nachystaly recepty na perníky, které lepily na krásný papír, ozdobený oříšky či sušenými pomeranči,“ vzpomíná. Dárek – obrázek na šňůrce – děti vyrobily i pro ředitelku školy. „S poděkováním, že nám poskytuje prostor a můžeme se věnovat různým aktivitám. Paní ředitelka byla dojatá a děti se předháněly, kdo první jí poděkuje a popřeje hezké Vánoce. Bylo to obyčejné, krásné a lidské,“ říká Aranka.

Jak komunikovat se zástupci samospráv

Mimo to, že působí ve škole, se o prázdninách věnuje i práci s lidmi s mentálním postižením. A po celý rok se snaží pomáhat také středoškolákům. „Spolupracuji s organizací ROMEA, přes kterou ti nemajetní mají stipendia, aby mohli studovat,“ vysvětluje. V rámci romské ženské skupiny Manushe, kde působí nejen romské ženy, se snaží pomoci ženám, mužům i dětem zvedat sebevědomí, uvědomit si sebe sama.

Mimochodem, v současné době existuje dvanáct lokálních skupin Manushe po celé České republice, místní vždy nejvíc vědí, co lidi v okolí trápí. V rámci Manushí se učí třeba i to, jak komunikovat se zástupci samosprávy. Problémem v různých částech Česka je třeba nedostatek nebo špatné umístění přechodů pro chodce nebo nedostatek dětských hřišť.

Od srdce, normálně, přirozeně

Bruntálskou skupinu vede Aranka již více než deset let. Již předtím pracovala v místním integračním centru, takže v práci s lidmi má praxi. „Dřív jsem byla ženou u plotny, začala jsem se rozvíjet a začalo mě zajímat více věcí,“ vzpomíná.

„Jak už jsem říkala – když pracujete s Romy, každý vám vykládá, že to nepůjde. Tím to zablokuje už dopředu.  V Manuschích, kde působíme zadarmo, však víme, že to jde. Sledujeme, co dělá ta druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá. Vidím, co Jarka dělá v Chomutově nebo Vlasta v Náchodě a mohu to zkusit taky. Práce je v každé skupině trochu jiná, ale vize stejná. Chceme rozdávat lásku a dobro. Chceme, aby to šlo od srdce, normálně, přirozeně,“ říká.  Proto byl v rámci Manushí, které zaštiťuje organizace Slovo 21, vymyšlen projekt Jileha, usilující o to, aby se ženy otevřely samy sobě.

Nabourávání zažitého myšlení

„Projekt jsme vymyslely proto, abychom ženy mohly zapojit do práce, aby se otevřely samy sobě, získaly sebevědomí, začaly se hýbat, protože jsou hybnými stroji domácností. Aby si řekly, že když se dovedou postarat o šest dětí a uvařit jim za tak málo peněz, tak asi umí myslet. Aby věděly, že i z místa, na kterém se nacházejí, mohou dojít jinam. V projektu je přímo neškolím, moje působení je trochu opodál. Nadhodím téma, ženy si mezi sebou povídají o problémech a možných řešeních, já poslouchám, a když je třeba, téma překlopím tak, aby dávalo hlavu a patu,“ vysvětluje Aranka.

„Ženy beru na místa, kam se z lokality jinak příliš nedostanou. Chodíme do parku, do zámecké zahrady nebo do kavárny. Jakmile vyjdou z lokality ven, začnou přemýšlet jinak, nabourám jim jejich myšlení. Vidí, jak se chovám, jak mluvím, jak se oblékám a inspirují se,“ objasňuje Aranka. Podle jejích slov je úžasné pozorovat, jak se ženy, které si doma netroufly nic říct, proměňují.

Proměna celé rodiny

Coby příklad zmiňuje Aranka ženu, která od základu změnila svůj život. A nejen ona. „Její manžel býval doma macho, vypil šestnáct piv denně a nechodil do práce. Dnes je to funkční rodina, synové k nám chodí na doučování, jeden má sluchové postižení, a přesto získal vyznamenání, mamina pracuje, tatínek taky, a je tak nadšený, že nechce jít ani k lékaři. Největší problém u nich nastává, když děti onemocní. Rodiče se pak dohadují, kdo s nimi zůstane doma, protože oba chtějí do práce,“ říká.

Žena, o které Aranka mluví, změnila styl oblékání, vzhled i projev. „Je to kompletní proměna, která funguje,“ uvádí Aranka. Motivace je to i pro jejich děti. „Když její manžel začal pracovat, děti za mnou chodily a říkaly, že táta musí každý den vstát a pak velkým autem odjíždí do práce,“ pokračuje Aranka. A rozpovídá se o výstavě Neviditelná síla, která obráží města, a kde je zobrazeno dvanáct aktivních Romek z Manushí, včetně jí samé, které mohou být příkladem ostatním. Jen v samotném Bruntále působí v rámci skupiny Manushe asi patnáct (nejen romských) žen.

Být romskou ženou není lehké

„Některé mladé ženy jsou na mateřské, některé se v průběhu činnosti zaměstnaly a nemají už tolik času. Jsem ráda, že mě pak už nepotřebují. To je výsledek mé práce. Ví, kde jsem, ozvou se, ale už s tím, jak se mají, kde jsou, co dělají. Mou oporu už nepotřebují,“ říká. Mnohé z nich, které proměnou právě procházejí, si to ani neuvědomují, protože průběh je nenucený, laskavý a lidský. Nejprve dávají dohromady prostor v blízké rodině, pak rozšířené, posléze v okolí.

„Být romskou ženou není jednoduché, mnohdy je to neúnosné. Ještě pořád žijeme v tradici, že ženy musí být doma, rodit děti a poslouchat. Vymanit se z toho je obtížné a ne každá žena to zvládne. Jestli je to zdravá osobnost, co si stojí za svým a neuhne, je to úžasné a dosáhne svého cíle. Když to zvládne v úzké rodině, zvládne to i v té širší a dál. Jelikož jsem si to zažila na vlastní kůži, vím, co to je, a dokážu pochopit i to, že některá žena to nezvládne a vrátí se do stejných kolejí,“ ujišťuje Aranka.

Aranku naplňuje štěstí druhých

„Někdy je to tak, že žena přijde ze společného sezení a doma svému chlapovi řekne ‚já už tohle dělat nebudu, udělej si to sám‘. Chlap jen kouká,“ říká Aranka. Pak se ale začne měnit i on, protože – jak Aranka znovu zdůrazňuje – vztyčný bod domácnosti je žena. „Když chlap vidí, že žena o sebe dbá, hezky se oblíká a je sebevědomější, líbí se mu to. Jako kdyby se do ní podruhé zamiloval. Jde to tak i u dětí. U někoho to trvá kratší dobu, u jiného delší,“ vysvětluje Aranka.

„Není to tak, že jen já dělám něco pro ty ženy, děti a muže, oni dělají strašně moc pro mě. Když vidím, jak jsou šťastní, uvolní se ve mně endorfiny a jsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ uzavírá.

Foto: autorka

 

Andrea Cerqueirová

Andrea Cerqueirová se narodila v Praze 17. 8. 1972, její matka je Češka, otec Brazilec. Vystudovala SEŠ. Poté krátce pracovala v Československé obchodní bance, následně již převážně v tisku. Nejprve jako písařka a korektorka, později jako redaktorka. Momentálně publikuje mimo jiné v magazínu Náš Region nebo Revue Sondy.



...nahoru▲   

Kontakt

Multikulturní centrum Praha
Náplavní 1
120 00 Praha 2

Tel: (+420) 296 325 346
E-mail: jan.ditko@mkc.cz

 

Tento projekt je financován z ESF prostřednictvím OPLZZ a státního rozpočtu ČR.

Evropský integrační portál integrace v členských státech EU


Webdesign & publikační systém Toolkit - Econnect