Mezi dětmi existují rozdíly, je nutný individuální přístup, říká Tomáš Feřtek z EDUin

V knížce Co je nového ve vzdělávání píšete mimo jiné o tom, že neexistuje jedna jediná správná cesta. Přesto – co si můžeme odnést z koronakrize, kdy ze dne na den museli učitelé i žáci/studenti „přepnout“ na jiný systém výuky?

Myslím, že jsme si z ní odnesli právě to, že jedna jediná správná cesta neexistuje. Učitelé si daleko víc uvědomili, že musí výuku individualizovat, protože rozdíly existují. Najednou byly viditelnější, hmatatelnější. Když sedí dítě vzadu v lavici, není sice moc přítomno, ale pořád tam sedí, takže máte pocit, že tam je. Kdežto při distanční výuce vám takové dítě zmizí a vy dva měsíce nemáte žádnou možnost na ně dosáhnout. Každé dítě je jiné, žije v jiných podmínkách, některé má k dispozici počítač, jiné ne, další má počítač, ale nemá data, protože mu je rodiče nemohou zaplatit. Někdo, jakmile se ocitne mimo školu, nepracuje, protože je schopen pracovat pouze ve škole, někomu to naopak vyhovuje lépe. Třída se vám najednou rozpadne na dvacet individualit a vy se podle toho musíte zařídit.

Hospodářské noviny informovaly o tom, že když si ředitel základní školy v Klánovicích Michal Černý přečetl plán jednoho z učitelů, co se mají učit sedmáci v přírodopise, domluvil se s učiteli, aby během letní přípravy na další školní rok proškrtali své vzdělávací programy a ponechali jen to podstatné. Je redukce učiva důležitá?

Moderoval jsem debatu, kde tu větu pan Černý vyslovil asi poprvé. Měl celkem hezké přirovnání, že to je jako když někdo doma po léta skladuje krámy, manželka mu říká, aby je vyhodil, ale on je má rád a nechce se s nimi rozloučit, až náhle přijede malý stěhovák a z hodiny na hodinu se musí rozhodnout, co je opravdu důležité. Přesně to se stalo při distančním vzdělávání. Ze dne na den jsme zjistili, že plno věcí je nesmyslných a redukce musí být zásadní. Debata, o které mluvím, byla mezinárodní, přičemž zástupci Česka i Slovenska to vyhodnocovali úplně stejně. Redukce učiva je nutná, protože paradoxně jeho množství blokuje efektivitu vzdělávání.

Ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha budete při úvodním setkání kurzu Jak učit v současném světě a nevyhořet? přednášet mimo jiné o tom, zda se spolu s proměnami společnosti dostatečně proměňuje také vzdělávací systém. Jaké oblasti potřebují nejzásadnější proměnu?

To, že se mění školství i děti, nikdo nepopírá. Existují na to ale velmi různé názory, někdo to považuje za ústup z pozic a snižování nároků, přičemž já se naopak snažím v přednášce vysvětlit, že to má nějakou logiku. To, co tlačí na proměnu vzdělávání, není náhodné ani nějaká móda. Vysvětluji čtyři základní prvky. Prvním je změna společenské objednávky. Dřív jsme potřebovali převahu poslušných – tedy, že my vám něco nařídíme, vy to vykonáte, my to zkontrolujeme a podle toho vás odměníme. Dnes naopak potřebujeme převahu lidí, kteří jsou schopni sebeřízení.

Na proměnu vzdělávání reálně tlačí také výzkumy mozku, které od 60. let minulého století postupně prosakují do odborné literatury i do praxe. Říkají, že každý mozek je jiný a ještě k tomu se vyvíjí. To je základ individualizace, ve třídě sice sedí dvacet dětí, ale každé jinak přemýšlí, má jinou zkušenost, jiné zázemí, a pokud jim vše budete vyprávět stejně, a ještě k tomu frontálně, vaše úspěšnost bude velmi nízká. Další věcí je proměna pracovního trhu. Dřív člověk nastoupil do nějaké školy a po žebříku vystoupal do nějaké profese. Dnes je problém, že existují mnohé žebříky, na jejichž konci není profese, neboť zanikla, a také je spousta profesí, kde žebřík začíná mimo školu. S tím se pracovní trh i politici musí nějak vyrovnat.

Poslední věcí je digitalizace v obecném slova smyslu, která kromě spousty jiných věcí proměnila i mocenské poměry. Dřív byl učitel exkluzivním zdrojem informací, na které měl víceméně monopol. Dnes ho nemá. Pokud setrvává v tom, že ví všechno nejlíp, vysloví to a vyžaduje, aby to po něm bylo zopakováno, do čtrnácti dnů je směšný. Každé dítě má díky chytrému telefonu v kapse tisíckrát víc informací, než si učitel může vůbec zapamatovat, přičemž tato změna začala takto razantně okolo let 2005 – 2007.

Tomáš Feřtek

Vyučený elektromechanik a tři roky student Pedagogické fakulty UK, obor Český jazyk a Občanská nauka. V 80. letech prodával knížky v antikvariátu, jezdil s maringotkou po Čechách a čerpal vodu a u toho šil spací pytle, stany a batohy. V letech 1991 – 2007 redaktor týdeníku Reflex střídavě jako reportér, krátce editor a zástupce šéfredaktora a opět reportér a šéfreportér. Tematicky se orientoval především na vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 ve vývoji nejdříve TV Nova a společnosti Media Pro Pictures, kde se jako dramaturg specializoval na žánr detektivky a docusoapu. Od roku 2012 na volné noze jako dramaturg a scenárista pracující pro Českou televizi a souběžně jako mediální konzultant a tiskový mluvčí EDUin o.p.s. Autor několika pedagogických příruček, turistických průvodců pro rodiny s dětmi, zálibou chodec a cyklista. Žije v Jankově na rozhraní středočeského a jihočeského kraje a má tři dospělé a sympatické děti. Zdroj: eduin.cz

Úvodní fotografie: eduin.cz